Střecha
Stavební konstrukce uzavírající shora budovu a chránící ji před nepříznivými povětrnostními vlivy. Skládá se z vlastní konstrukce krovu a střešního pláště s krytinou. Podle tvaru rozeznáváme v lidovém stavitelství nejčastější střechy
- sedlové („ do štíta “)
- valbové („ do kopy “).
Dále pak střechy:
- polovalbové
- pultové
- mansardové (podlomené)
- stanové
- polygonální střechy
Podle sklonu dělíme obecně střechy na
- ploché (rovné, úhel minimální pouze pro odvedení dešťové vody a tajícího sněhu)
- šikmé (úhel do 45 °)
- strmé (úhel nad 45 °).
V odborné literatuře věnované historickým stavbám se pod střechou plochou rozumí střecha velmi nízkého sklonu, nazývaná též vlašská podle jejího původu. Se vztyčením střechy souvisí řada zvyků a pověr. (lit. 016: V. Frolec, str. 215-216/upraveno dělení střech podle sklonu).
Obsah :
Okap
též
Vodkap
/ nářečně, Českomoravská vrchovina
1. Nejnižší okraj střechy;
2. Podlomenice, šindelová stříška nad průčelními okny přízemku (Turnovsko);
3. Žlab odvádějící vodu pod okapem střechy (lit. 016: J. Vařeka, str. 139/kráceno).
Okapní žlab
Žlab u okapu, tj. nejnižšího okraje střechy. Dříve dřevěný, později plechový (především pozinkovaný) na okapní háky dřevěné a později kovové. Starší střechy, kryté došky nebo šindeli, byly zcela bez okapu. Přesah střechy přes půdorysný obvod domu byl podstatně větší a tudíž voda nezatékala k základům při vhodném spádování terénu od objektu. / dolněno, MaČe
doplnit: námětek
Rýna
/ lidově, z němčiny
Okapová roura; viz také žlab (lit. 016: J. Vařeka, str. 188).
Úžlabí
Šikmý nebo vodorovný styk dvou střešních ploch (lit. 016: J. Vařeka, str. 239).
Sanktusník
Zvonová věžička nad lodí nebo presbytářem kostela či kaple, zpravidla čtverového půdorysu, oplechovaná a ukončená vysokým jehlancem. / doplněné heslo, MaČe
Splávek
1. Jedna až dvě poslední řady krytiny u okapu;
2. Okapová stříška na římsovém profilu;
3. Šikmá ploška umožňující odtok dešťové vody (lit. 016: J. Vařeka, str. 207).
Zástinek
/ nářečně, Čechy
Přesah střechy u zadní delší domové stěny (lit. 016: J. Vařeka, str. 263).
Svisla, svislo, svisle
/ nářečně, Čechy, Morava
též
Příbedří
/ nářečně
1. Výraz pro jednoduchý štít, vyplněný svisle kladenými prkny. Na západní Moravě se jednoduchý dřevěný štít nazývá „ příbedří “ (Třebíčsko, Velkomeziříčsko). Tento název připomíná „ bedro “ pro jihočeskou lomenici.
2. Obdobné výrazy „ svislice “ ve středním Polabí a „ do svisle “ na Hané označují valbu (na Hané „ do svisle “ značí také prostor pod valbou uvnitř stodoly, kde patrně stály sloupy sochové konstrukce).
3. Na Valašsku a jinde také první pár krokví (lit. 016: J. Vařeka, str. 219).
Ostřešnice
Prkno (někde vyřezávané), které překrývá vyčnívající zhlaví střešních latí, popř. kryje spáru mezi přesahem střechy a štítem (ostřešnici je zapotřebí odlišovat od okřídlí). Někde přechází ostřešnice v rohatiny (např. na Manětínsku se přesahující konce ostřešnice vyřezávaly do stylizované hlavy zvířete apod.) (lit. 016: J. Vařeka, str. 147).
Okřídlí
též
Ostřeší
/ nářečně, Pardubicko
též
Povětrníky
/ nářečně, severovýchodní Morava)
Záklopy
/ nářečně, východní Čechy
Prkna překrývající pod střechou na obou šikmých stranách lomenice střešní latě, k nimž jsou přibita. Na vnější straně je kryto šindelem. Okřídlí se zejména v severních a ve východních Čechách v 19. století zdobilo vlnovkou nebo rostlinným ornamentem (obvykle červená hrudka na bílém podkladě). Vnější hrany okřídlí byly v dolní části ojediněle vykrojeny řezbou. Ozdoby okřídlí, popř. lomenic, se často shodují s malbami lidových kancionálů. Dokonce byl zjištěn i případ, kdy štítové i kancionálové malby byly dílem jednoho autora. Výzdoba polychromií postupně zanikla po roce 1850 (lit. 016: J. Vařeka, str. 144/kráceno).
Přídašek
/ nářečně, Těšínské Slezsko
1. Střecha prodloužená nad ochozem chalupy. V těšínských Beskydech a jinde býval přidašek někdy tak široký, že část střechy, která byla blíže ke svahu, se dotýkala země.
2. Podlomení (lit. 016: V. Frolec, str. 179).
Okapová stříška
Obecný název pro stříšku u okapu. Specifickou formou okapové stříšky v lidovém stavitelství je podlomenice (lit. 016: J. Vařeka, str. 139).
Literatura a odkazy:
FROLEC, Václav, VAŘEKA, Josef. Lidová architektura (Encyklopedie). SNTL a ALFA, L 17-U3-VI-31f/2145 1. vydání, Praha 1983.