Rybnikářství a zakládání rybníků – rybniční soustavy s rybníky a kanály
Rybníkářstvím označujeme hospodářské odvětví, jehož hlavní náplní je zakládání rybníků. S tímto souvisí i chov sladkovodních ryb a jejich výlov. Chovu ryb v umělých nádržích předcházely nádrže přírodní a přirozeně lov ryb ve vodních tocích či plochách.
Historie rybníkářství
foto: Rybníkářství a rybníky, rybárny
Hrutkov – náves s rybníky a mapa stabilního katastru s výkazem výměr, Hlince – stavby rybárny na břehu řeky, Třeboň – hráz rybníka Svět
Dědictví zemědělské kultury, Foto: MaČe • fotogalerie
Dle dochovaných písemných pramenů spadá historie našeho rybníkářství do období raného středověku.
V období husitských válek dochází v důsledku válečných útrap k všeobecnému úpadku hospodářství a tedy i útlumu rybnikářství.
Jižní Čechy a Pardubicko
Nebývalý rozkvět nastává v období raného novověku, tedy od přelomu 15. – 16. století. Je spojen s podnikáním šlechty, přičemž významnou úlohu má rod Rožmberků. Kromě jihočeského Třeboňska, Jindřichohradecka a Českobudějovicka dochází k rozvoji rybnikářství rovněž na Pardubicku, kde je neodmyslitelně spjaté s rodem Pernštejnů. Mezi nejslavnější rybníkáře tohoto období se řadí Josef Štěpánek Netolický a Jakub Krčín z Jelčan.
Rybniční soustavy
Oproti staršímu období jsou budovány již celé rybniční soustavy, tj. umělé rybníky spojené a napájené kanály. Důvodem propojování rybníků bylo zajištění dostatečného přítoku čerstvé vody, majícího za následek podstatné snížení úhynu ryb a to zejména v zimním období. Kromě tohoto sloužily kanály k pohonu vodních mlýnů. Mezi nejdelší i nejvýznamnější kanály náleží Zlatá stoka na Třeboňsku, na Pardubicku pak Opatovický kanál. Třeboňské rybníkářské dědictví bylo nominováno k zápisu na seznam světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO.
Budování rybničních soustav často mělo i příznivý vliv na vodní režim v krajině, neboť byly omezovány močálové a bažinaté plochy i neúrodné písčité půdy. Zároveň bylo snižováno riziko povodní a zvětšovány luční plochy sloužící pro chov hospodářských zvířat.
Zánik a rušení rybníků
Období 17. a 18. století je charakterizováno výrazným poklesem rybníkářské činnosti, přičemž se na tomto zpočátku podílí třicetiletá válka. Řada rybníků zcela zpustla nebo byla značena vojsky.
Později jsou málo výnosné rybníky vysoušením a zavážením přeměňovány na ornou půdu. Souvisí to především s reformami za panování Marie Terezie a Josefa II., v důsledku kterých se stává výhodnější pěstovat zemědělské plodiny (obilniny). Řada rybníků je ovšem rušena i z důvodu jejich zanesení a vysokých nákladů na čištění dna nebo jsou určeny k jiným záměrům. Dochází k rušení rybníků ve velkém, přičemž do poloviny 19. století je s výjimkou třeboňského panství zrušena více jak polovina umělých rybničních ploch.
Stavby rybáren na břehu řeky
Zcela jiného charakteru jsou oblasti podél velkých řek, u kterých stávaly rybárny.
Autor textu a fotodokumentace ke kapitole
Rybníkářství – zakládání rybníků a stavby kanálů, rybárny u řeky © Martin Čerňanský
Literatura a odkazy k tématu:
Podrobnější informace lze nalézt na stránkách Wikipedie, použité rovněž pro zpracování této stránky.