Šindelová krytina – použití a pokládka šindele
Šindelová krytina je skládaná střešní krytina, na kterou je použit dřevěný šindel. Pokrývala řadu historických staveb a to zejména v horských a podhorských oblastech. V současnosti se s touto krytinou setkáme již méně, přičemž běžnou je zejména v případě obnovy kulturních památek nebo v areálech muzeí v přírodě, situovaných v oblastech, kde byla tato krytina určující pro charakter zpravidla roubené architektury.
Šindelová krytina a její použití
Šindel byl užíván zejména v horských a podhorských oblastech s dostatkem vhodného dřeva. Příkladem mohou být Beskydy a Šumava, ale i další oblasti v pohraniční nebo ve vnitrozemí. V nížinných a zpravidla již odlesněných oblastech je nákladnějšího šindele používáno výhradně na významné církevní a panské stavby (např. kostely, zvonice, fary, zámky apod.), zatímco u běžné výstavby převažují levnější avšak méně trvanlivé došky. Doložena je rovněž kombinace s došky, které doplňuje po obvodě střešních rovin (okap, hřeben a ramena štítu).
Uplatnění šindele bylo omezeno na dřívě převládající strmé střechy velkého sklonu, díky kterému stačí dešťová voda rychleji odtéci a nedochází k rychlé degradaci povrchu dřeva. S ohledem na malé rozměry umožňuje vyskládání složitých střešních tvarů včetně úžlabí a vikýřů, stejně jako jiných zvalbených ploch, např. kabřinců. Kromě střech mohlo být této střešní krytiny použito rovněž na pobití roubených stěn nebo bedněných štítů, tedy jako obkladu.
Jako snadno hořlavá a z důvodu nasákavosti dřeva (bez impregnace) méně trvanlivá střešní krytina byl nahrazován nespalnou střešní krytinou (např. břidlice, pálené tašky). Před položením nespalné avšak těžké krytiny mohlo zároveň dojít k výměně nebo přinejmenším zesílení krovu. Někdy byly šindele ponechány a překryty břidlicí, vláknocementovými šablonami nebo pásy lepenky z důvodu jejich dožití nebo protipožárních.
Dřevěné šindele
Štípaný šindel na střechu je vyráběn z kvalitního a měkkého jehličnatého dřeva (např. jedlového) radiálním štípáním dřevěných špalků odpovídajícího průměru. Vybrané dřevěné špalky zbavené kůry a bez suků jsou rozštípány na jednotlivé prvky klínového tvaru, které jsou dále upravovány specielně zahnutým nožem. V širším okraji prvku je v krajních vláknech tímto nožem vykrajována drážka, do které při pokládání dřevěného šindele na střechu zapadá svým užším koncem břitového profilu další kus. Kromě tohoto spoje na pero a drážku se můžeme rovněž setkat s pouhými přesahy, nevyžadujícími úpravu styčných spár.
Kromě štípaného je později užíváno rovněž řezaného šindele, který je méně náročný na výrobu a levnější než štípaný šindel. Má však v důsledku přeřezání vláken dřeva drsnější povrch a zejména menší životnost.
Pokládka šindele
S ohledem na malou hmotnost šindelů, resp. dřeva, ze kterého jsou vyrobeny, postačuje lehká konstrukce krovu. Zpravidla se jedná o krov s větší osovou vzdáleností krokví, resp. plných vazeb (až 2000 mm) a často i řídké laťování (350-450 mm). Šindele se přibijí na střešní latě v jedné nebo častěji dvou vrstvách (jednoduché nebo dvojité kladení) pomocí speciálních čtyřhranných kovaných hřebíků, tzv. šindeláků. Později jsou používány běžné hřebíky kruhového profilu s hlavičkou.
Šindele byly kladeny ostrou hranou proti převládajícímu směru větru, aby se snížil jeho účinek. Jednalo se zejména o riziko sání a uvolňování v důsledku vytahování hřebíků. Ze stejného důvodu poslední řada přesahovala (o cca 100 mm) hřeben střechy a to na návětrné straně. Uvedená pokládka šindele byla výhodnější rovněž z tepelně-technického hlediska, neboť docházelo ke snadnému proudění vzduchu a větrem hnaný déšť méně pronikal do spár.
Dřevěné žlaby
Kromě přesahu střechy v místě okapu sloužily k odvedení dešťové vody i okapní žlaby, ponejprve dřevěné.
Autor textu a fotodokumentace ke kapitole Šindelová krytina © Martin Čerňanský
Poznámky a citace k příspěvku:
[1] Wood shingle. In: Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. Wikimedia Foundation 2001–, [cit. 2022-6-24]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Wood_shingle
Literatura a odkazy k tématu:
FROLEC, Václav, VAŘEKA, Josef. Lidová architektura (Encyklopedie). SNTL a ALFA, L 17-U3-VI-31f/2145 1. vydání, Praha 1983.
