Tesařské vazby na nároží roubené konstrukce a 3 základní typy nárožních tesařských vazeb a spojů

Tesařské spoje na nároží roubených staveb
Provedení tesařských spojů u roubených staveb nárožní vazbou s přesahy nebo rybinovými a zámkovými spoji. Foto: MaČe, NPÚ

Nejstarší tesařské vazby roubených staveb, tj. tesařské spoje trámů, byly zpravidla omezeny na jejich vzájemné nárožní přesahy. Zprvu se jednalo o prosté záseky v každém z trámů, posléze již o náročnější rybinové přeplátování. Kromě rybinových spojů byly později užívány i zámkové spoje, případně oba typy zároveň a to i na jedné stavbě. Součástí roubených stěn mohly být rovněž tesařské značky.

Tesařské vazby s přesahy (stěna)

Kromě možného a zprvu jen částečného opracování kuláčů po délce (ztesání jedné nebo dvou stran) spočívala náročná tesařská úprava především v provedení nárožních tesařských spojů.

Šikmé a rovné přeplátování

V případě staršího způsobu nárožní tesařské vazby s přesahy zhlaví stačilo hrubé částečné vysekání (tvar V) kuláčů v místě křížení, které do sebe střídavě zapadaly. Čela kmenů přitom nemusela být ještě zarovnána, ale mohla mít rovněž zešikmený tvar po skácení a zkrácení sekerou. U starších vazeb s přesahy mohla být nároží srubové stavby ztužena rohovými kůly [1], zaráženými dostatečně hluboko do země. Archeologicky doložené použití rohových kůlů jako archaického znaku doprovázejícího nejstarší stavby však mizí podstatně dřeve, než samotné přesahy na nároží.

Později je vysekání střídáno pravidelnými dlaby či zářezy (tvar hranatého U po odstraněním mezilehlé části), které však na skladebném principu nic podstatného nemění. Rozlišit přitom můžeme úplné nebo částečné rovné přeplátování.

Při úplném (1/2 výšky každého z nárožních prvku) dochází ke vzniku průběžných vodorovných spár v obou z přilehých stěn, což není staticky výhodné a prvky ve vrstvách musí být dodatečně spřaženy (propojeny). Při částečném přeplátování jsou spráry v sousedních stěnách vzájemně posunuty a toto řešení převažuje. Přitom oboustranné rovné přeplátování do 1/4 výšky u každého trámu postačuje k tomu, aby byla postavena roubená konstrukce bez širokých vodorovných spár.

Přesahy zhlaví po celé výšce

Tesařské vazby s přesahy zhlaví po celé výšce nároží stěny, třebaže byly v minulosti na území České republiky nepochybně časté, se do dnešních dnů zachovaly pouze sporadicky. Důvodem přetrvávání starších konstrukčních principů byla zpravidla odlehlost a pozdější rozvoj regionů, charakterizovaných zároveň dostatkem stavebního dřeva.

Početněji jsou roubené stavby s nárožními přesahy, ať již kuláčů nebo trámů, zastoupeny na Šumavě a v Pošumaví. Zpravidla se jedná o hospodářské stavby seníků, ale rovněž domy. Konkrétním příkladem mohou být např. stavby v okolí Volar, charakterizované navíc nízkým sklonem střešních rovin po alpském vzoru. Přesahy zhlaví po celé výšce stěn se dochovala rovněž u hospodářských staveb v Bílých Karpatech, zejména stodol.

Tesařské vazby s přesahy (práh, věnec)

S přesahy trámových zhlaví na nároží se u roubených staveb setkáme i později, avšak již téměř výlučně jen u dolních prahových a horních věncových trámů. V obou případech přitom slouží k pevnému konstrukčnímu „svázání“ stěn i ztužení roubené stavby jako celku. V případě horní části roubené stavby přitom plní ukončující a zároveň konstrukční funkci roubeného věnce, analogicky jako později pozední věnce u zděných staveb.

Vyložená zhlaví trámů mohou sloužit rovněž k vynesení konstrukce střechy, jejíž přesah chrání zápraží se vstupem do domu nebo chalupy, případně rovněž vstupy do zadních hospodářských prostor přístupných zvenčí. V některých regionech mohou přes nároží přesahující horní trámy vynášet rovněž stříšku nad průčelím, označovanou obvykle jako podlomenice s ohledem na její umístění pod ozdobně bedněným štítem zvaným lomenice. Časté je přitom přečnělkové, tj. stupňovité uspořádání, u kterého je nejvíce vyložený trám zcela nahoře.

Z regionů, ve kterých se nejčastěji zachovaly horní přesahy trámů na nároží, můžeme uvést především Šumavu a Beskydy. Zdejší rozšíření přitom souvisí s klimatickými podmínkami a prováděním střech s velkými přesahy nejen na dvorní straně, ale často po celé půdorysu stavby.

Trámový věnec roubené stavby v kožichu, obec Bošín, okres Nymburk
BOŠÍN, okres Nymburk – zhlaví trámů tvořících věnec roubené stavby v kožichu, se střechou kryjící zápraží domu. Foto: 2005, MaČe, NPÚ

Zachovány jsou však rovněž v oblastech se střechou předsazenou nad zápraží, případně také s předsazeným štítem, jako např. v Polabí. Zde mohou prozrazovat roubenou konstrukci stavby skrytou pod vnější hliněnou mazaninou, jinde i konstrukci obezděnou nebo částečně odspodu přezděnou s ponecháním vrchních trámů z důvodu provázání se střechou a vaznými trámy.

Profilace trámových zhlaví

Úprava zhlaví byla různá, od rovného čela trámů s ostrými hranami po hrany okosené nebo zaoblené. Nejnáročnější řešení přestavovalo zkosení nebo zaoblení celých čelních ploch, včetně esovitých profilů. Kromě dekorativní funkce lze profilaci přiřadit i funkci praktickou, a to především ve vztahu k zamezení rizika zatékání nebo snadnému odvodu dešťové vody. Profilace je proto zpravidla provedena způsobem, umožňujícím snadné odkapání z povrchu včetně možného provedení tzv. okapních nosů ve formě polodrážky.

Pro některé regiony bylo charakteristické zdůraznění trámových čel sytou barevností. Příkladem může být Chebsko s hrázděnými stavbami kombinovanými s nízkými roubenými stěnami. Barevně mohly být odlišeny i další řezné plochy.

Tesařské vazby bez přesahů

U nároží bez přesahů, ať již po celé výšce roubené stěny nebo jen ve střední části, bylo rovněž nezbytné zabránit vybočení kuláčů nebo trámů z tesařské vazby. Vybočení zpravidla zabraňovalo samotné tvarování tesařského spoje, přičemž na území České republiky je zdaleka nejčastějším typem částečného přeplátování tzv. rybinový spoj a později v menším měřítku rovněž spoj zámkový.

Rybinový spoj

Mezi nejčastější typ přeplátování na nároží roubených staveb, rozšířeného u nás již od pozdního středověku (doloženo ze 14. století) [1], náleží spoj na rybinu. Název spoje je odvozen od tvaru tímto způsobem opracovaných zhlaví kuláčů nebo trámů, neboť se z profilu podobá rybímu ocasu. V zahraničí označován též jako vlaštovčí ocas. [3] Tento typ spoje, ve svém původu sekernického, byl posléze užíván i v konstrukci nábytku. Zde je často označován jako rybinové ozuby, někdy skryté pod dýhou.

Zhlaví kuláče opracovaného pro rybinovou nárožní vazbu, obec Jakubovice, okres Šumperk
JAKUBOVICE, okres Šumperk – detail zhlaví kuláče opracovaného na rybinu. Foto: 2005, MaČe, NPÚ

Provádění rybinových spojů představovalo tesařsky náročné řešení zejména u kuláčů, které byly s ohledem na přirozené zmenšování průřezu kmene stromu ve vrstvách vzájemně prostřídány. Charakteristickým znakem rybinových spojů u kuláčů jsou kruhové úseče odhalené na exteriérové straně, neboť rybina je prováděna na hraněném zhlaví prvků jinak kruhového profilu. V interiéru do sebe oblém tvary plynule zapadají a proto se v rohu místností pohledově neuplatňují.

Šikmé a protilehlé ztesání styčných ploch zabraňuje vybočení jednotlivých prvků (kuláčů nebo trámů) z roviny stěny v místě nároží. Spoje jsou tlačené, neboť na ně působí svislé stálé a nahodilé zatížení. Úhel ztesání závisel především na druhu dřeva a možnosti jeho opracování, přičemž u měkkého je zpravidla větší než postačuje u tvrdého dřeva. [3] Kromě oboustranného rybinového spoje ve tvaru rovnoramenného lichoběžníku byla používána rovněž jednostranný rybinový spoj, tj. jednostranná rybina ve tvaru pravoúhlého lichoběžníku.

Rovný spoj

Kromě úplného jednostranného rybinového přeplátování (tj. s průběžnými sparami po celém obvodě roubení) a částečného oboustranného rybinového přeplátování (tj. se sparami prostřídanými ve stěnách o polovinu výšky kuláče nebo trámu) rozlišujeme rovněž částečné přeplátování rovné. V tomto případě tvarování samo o sobě a bez přesahů již nezamezuje vybočení trámů z nároží a je proto zajištěno ve styčných plochách čepy a dlaby, případně hmoždinkami v protilehlých dlabech. Stejnou funkci může mít i kolík, resp. delší tyčovina, svisle zasunutá do otvorů v místě přeplátování.

Zámkový spoj

Mladší typ nárožního tesařského spoje, uplaťnujícího se na významnějších vesnických stavbách až od závěru 18. století [2], představuje spoj na zámky. Šikmé ztesání provedené sekerou je u zámového spoje nahrazeno soustavou pravoúhle zalamovaných ploch, k jejich provedení již bylo použito (kromě pily) rovněž dláta.

S ohledem na tvar omezoval zámkový spoj vybočení trámů na nároží ještě větší měrou, neboť možnému posunu bránily svislé plochy spoje. Mohl být přitom kombinován i v rámci jedné stavby se spoji rybinovými, kdy spodní a nejvíce zatížené trámy mohly být na nároží spojeny na zámek, zatímco u výše položených trámů téhož nároží bylo spojení nadále zajištěno rybinovou vazbou.

Tesařské značky a značení

Oproti tesařských značkám u rámových staveb nacházíme v případě staveb roubených značení sporadicky. Důvodem může být daleko častější příprava jednotlivých prvků roubené stěny přímo na místě stavby [2], případně zakrytí těchto značek povrchovou úpravu zvláště v některých regionech. Vyloučit nelze ani použití jiného nebo méně trvanlivého způsobu značení, zejména v případě mladších a prokazatelně až na staveništi montovaných staveb. „Prefabrikace“ roubených staveb byla od závěru 19. století častá zvláště v zahraničí (Norsko), kde byly roubené stavby určeny i na export. [3]

Ojediněle bylo nalezeno starší značení sekerou a to římskými číslicemi, tvořené jako u rámových staveb vzestupnou číselnou řadou. V tomto případě byly podle postupu výstavby (tedy od spodního trámu) číslovány jednotlivé trámové vrstvy.

Další a opět ojediněle doložené je značení důlky, které byly na trámech vyráženy v blízkosti nárožního spoje na vnější, tj. pracovní straně. S ohledem na jednoznačnost umístění trámu bylo značení provedeno na dvou místech nad sebou, tzn. u dolní a horní vodorovné spáry . Důvodem značení byly příprava roubené konstrukce mimo staveniště, kde byly sestavovány až po předchozí přípravě na dvoře tesařské dílny. [2]

Autor textu a fotodokumentace ke kapitole Tesařské vazby, spoje a značky u roubené stavby © Martin Čerňanský

Poznámky a citace k příspěvku:

[1] FROLEC, Václav, VAŘEKA, Josef. Lidová architektura (Encyklopedie). SNTL a ALFA, L 17-U3-VI-31f/2145 1. vydání, Praha 1983.

[2] ŠKABRADA, Jiří. Lidové stavby: architektura českého venkova. Praha: Argo, 1999. ISBN 80-7203-082-5.

[3] Dovetail joint. In: Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. Wikimedia Foundation 2001–, [cit. 2020-04-29]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Dovetail_joint

Literatura a odkazy k tématu:

ČERŇANSKÝ, Martin. Dřevěné stavby a konstrukce – přehled historického vývoje [přednáška], Praha: 2014.

Přejít nahoru