Holubníky a holubářství, 3 hlavní typy – dřevěný, polozděný a zděný , kolumbárium
Holubník je drobná stavba plnící funkci úkrytu holuba domácího, domestikovaného z divokého holuba skalního. Chován byl po staletí jako zdroj potravy, ale rovněž pro vejce a holubinec. Holuby se v holubnících zdržují v době hnízdění, krmení, odpočinku nebo nepřízni počasí, přičemž jsou zde zároveň chráněny před dravci (kuny, lasičky atd.).
Holubářství se jako domácí chov holubů rozšířilo od 2. poloviny 19. století, přičemž jeho obliba do konce století ještě vzrostla. V roce 1894 byla v dnes pražském Radotíně ostatně uspořádána první česká výstavba holubů. [2]
Podle materiálu můžeme rozlišit dřevěné nebo zděné holubníky. Dřevěné byly vyráběny z prken, zděné z kamene nebo pálených cihel. Mimo území naší republiky je doloženo rovněž použití hliněné konstrukce, včetně její kombinace se dřevem pro stavbu hrázdění. V současné době se setkáme rovněž s přízemním provedením na způsob kurníků.
Prostor pro párek holubů se nazývá budník. [1] Časté je přitom uspořádání v několika řadách nad sebou, přístupných z exteriéru nebo interiéru (doloženo mimo naše uzemí). Charakteristickým uspořádáním vzniká tzv. kolumbárium z latinského columba, tj. holub. Až později se kolumbárium užívá pro stavby nebo jen stěny sloužící k uložení uren.
Dřevěné holubníky
Podstřešní holubník
Je součástí stavebního objektu a situován pod přesahem střechy kryjící zápraží nebo vyčleněn z půdního prostoru hospodářské stavby (MaČe, doplnit foto Stachy atd.).
Nástěnný holubník
Jak napovídá již samotný název, je umístěn přímo na stěnách hospodářských staveb. Jedná se o jednoduchou sbíjenou konstrukci z prken, kladených zpravidla ve dvou vzájemně kolmých směrech. V čelních prknech jsou vyřezány otvory nejrůznějšího tvaru, od prostého obdélníku přes složitější půlkruhový nebo sedlový otvor, případně se zakončením napodobujícím oslí hřebet. Před otvory jsou zpravidla umístěny jednotlivé nebo průběžné vodorovné prkenné „podlážky“, umožňující snadnější přístup.
Sloupový holubník, tzv. na kůlu
Je vynášen dřevěným sloupkem či kůlem, případně dvojicí sloupů. Z konstrukčních důvodů může být doplněn o šikmé vzpěry nebo prkna, zajištující tuhost a vynášející horní část s budníky. Vzpěry nebo prkna mohou být dekorativně vyřezávaná, stejně jako další dřevěné prvky.
Vlastní budník představuje prkenný hranolový útvar se čtvercovou nebo mnohoúhelníkovou základnou, někdy po výsce pyramidálně odstupňovanou. Jeho obvodový plášt je tvořen vodorovně nebo svisle kladenými prkny s vyřezanými otvory. Útvar je shora chráněn více či měné přesahující štříškou, někdy již oplechovanou nebo krytou asfaltovými pásy. Vrchol mohl být doplněn o větrnou korouhvičku.
Sloupkové, známé též jako holubníky na kůlu, bývají umístěny volně v prostoru hospodářského dvora. Jako příklad lze uvést mimořádně náročně řešený (dvou)sloupový holubník v Mlýnku u Kopaniny na okrese Sokoliv, zachycený v publikaci V. Mencla. [2]
Polozděné holubníky
Tento typ spočívá v umístění ve dřevě provedených budníků na zděnou přízemní část zpravidla obdélníkového půdorysu. Dřevěný hranolový útvar je ukončen stříškou sedlového tvaru. Bývají opět umístěny samostatně v prostoru hospodářského dvora.
Zděné holubníky
Měly zpravidla věžovou formu, přičemž jako příklad lze uvést holubník stávající ve dvoře statku čp. 1 v Horních Měcholupech dokumentovaný A. Vyšatou.[3] Tento se vyznačoval kruhovým podstavcem z pálených cihel, nad kterým byl vystavěn dutý polygonální pilíř krytý jehlanovou stříškou chraněnou plechem.
S mimořádně architektonicky zajímavými věžovými holubníky včetně tzv. komorových, s budníky přístupnými z vnitřního prostoru, se můžeme setkat v řadě evropských i mimoevropských zemích.
Kromě historických a venkovských existují též nové městské holubníky, přičemž svůj má i Praha z důvodu regulace polulace holubů.
Poznámky a citace k příspěvku:
[1] FROLEC, Václav, VAŘEKA, Josef. Lidová architektura (Encyklopedie). SNTL a ALFA, L 17-U3-VI-31f/2145 1. vydání, Praha 1983.
[2] MENCL, Václav. Lidová architektura v Československu. Praha: Academia, 1980.
[3] ČERŇANSKÝ, Martin; VIKTORÍNOVÁ, Jana a PROCHÁZKA, Lubomír. Vesnice, usedlosti a dvory: Pravý břeh Vltavy. Zmizelá Praha (Paseka). V Praze: Paseka, 2023. ISBN isbn978-80-7637-402-7.
Literatura a odkazy k tématu:
Dovecote. In: Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. Wikimedia Foundation 2001–, [cit. 2024-2-18]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Dovecote
FROLEC, Václav, VAŘEKA, Josef. Lidová architektura (Encyklopedie). SNTL a ALFA, L 17-U3-VI-31f/2145 1. vydání, Praha 1983.
ČERŇANSKÝ, Martin. PAMÁTKY A LIDOVÁ ARCHITEKTURA ČR. URN:NBN:cz-nk2008545.