Nástup cihel do vesnického stavitelství u nás úzce souvisí s rozvojem klenební práce v 18. století, masově však až od počátku 19. století. Zřejmě účinnou legislativní pákou pro tehdy požadovaný rozvoj zděného stavitelství (a potlačování dřevěných staveb) byl dvorský dekret z roku 1819, který poddaným umožňoval pálit cihly na svých pozemcích pro vlastní potřebu i prodej. Dokud nebyly cihly cenově srovnatelné s kamenným zdivem, užívaly se ve stěnách pouze tam, kde výrazněji šetřily práci - na ztužení stavby (nárožích i dalších místech, které byly na klasicistních stavbách 1. poloviny 19. století, členěných zapuštěními, dosti hojné). Podíl pálených cihel ve zdivu se v průběhu 19. století zvyšuje a po jeho polovině jsou domy zděné z cihel stále běžnější (vždy však záleželo na místních podmínkách, např. severozápadně od Prahy, tam kde byl dostatek kvalitního kamene - opuky, se tento mateiál udržel až do 20. století) (lit.011: J.Škabrada, str.číslo stránky bude doplněno).

Zdění na sucho, hliněná a vápenná malta

Spojování kusového staviva vápennou maltou nebylo ve vesnickém prostředí v minulosti nikterak samozřejmé. Volné ohradní zdi mohly být zděné na sucho bez použití pojiva - malty. Běžná byla hliněná malta, připravená bez vápna nebo jen s jeho malou příměsí. Užívala se samozřejmě i vápenná malta, především na náročnějších stavbách nebo na jejich více namáhaných částech, v pozdější době už všeobecně (lit.011: J.Škabrada, str.číslo stránky bude doplněno).