Tesařské vazby na nároží roubené konstrukce a 3 základní typy nárožních tesařských vazeb a spojů

Tesařské spoje na nároží roubených staveb
Provedení tesařských spojů u roubených staveb nárožní vazbou s přesahy nebo rybinovými a zámkovými spoji. Foto: MaČe, NPÚ

Nejstarší tesařské vazby roubených staveb, tj. tesařské spoje trámů, byly zpravidla omezeny na jejich vzájemné nárožní přesahy. Zprvu se jednalo o prosté záseky v každém z trámů, posléze již o náročnější rybinové přeplátování. Kromě rybinových spojů byly později užívány i zámkové spoje, případně oba typy zároveň a to i na jedné stavbě. Součástí roubených stěn mohly být rovněž tesařské značky.

Tesařské vazby s přesahy (stěna)

Kromě možného a zprvu jen částečného opracování kuláčů po délce (ztesání jedné nebo dvou stran) spočívala náročná tesařská úprava především v provedení nárožních tesařských spojů.

Šikmé a rovné přeplátování

V případě staršího způsobu nárožní tesařské vazby s přesahy zhlaví stačilo hrubé částečné vysekání (tvar V) kuláčů v místě křížení, které do sebe střídavě zapadaly. Čela kmenů přitom nemusela být ještě zarovnána, ale mohla mít rovněž zešikmený tvar po skácení a zkrácení sekerou. U starších vazeb s přesahy mohla být nároží srubové stavby ztužena rohovými kůly. [1]

Později je vysekání střídáno pravidelnými dlaby či zářezy (tvar hranatého U po odstraněním mezilehlé části), které však na skladebném principu nic podstatného nemění. Rozlišit přitom můžeme úplné nebo částečné rovné přeplátování.

Při úplném (1/2 výšky každého z nárožních prvku) dochází ke vzniku průběžných vodorovných spár v obou z přilehých stěn, což není staticky výhodné a prvky ve vrstvách musí být dodatečně spřaženy (propojeny). Při částečném přeplátování jsou spráry v sousedních stěnách vzájemně posunuty a toto řešení převažuje. Přitom oboustranné rovné přeplátování do 1/4 výšky u každého trámu postačuje k tomu, aby byla postavena roubená konstrukce bez širokých vodorovných spár.

Přesahy zhlaví po celé výšce

Tesařské vazby s přesahy zhlaví po celé výšce nároží stěny, třebaže byly v minulosti na území České republiky nepochybně časté, se do dnešních dnů zachovaly pouze sporadicky. Důvodem přetrvávání starších konstrukčních principů byla zpravidla odlehlost a pozdější rozvoj regionů, charakterizovaných zároveň dostatkem stavebního dřeva.

Početněji jsou roubené stavby s nárožními přesahy, ať již kuláčů nebo trámů, zastoupeny na Šumavě a v Pošumaví. Zpravidla se jedná o hospodářské stavby seníků, ale rovněž domy. Konkrétním příkladem mohou být např. stavby v okolí Volar, charakterizované navíc nízkým sklonem střešních rovin po alpském vzoru. Přesahy zhlaví po celé výšce stěn se dochovala rovněž u hospodářských staveb v Bílých Karpatech, zejména stodol.

Tesařské vazby s přesahy (práh, věnec)

S přesahy trámových zhlaví na nároží se u roubených staveb setkáme i později, avšak již téměř výlučně jen u dolních prahových a horních věncových trámů. V obou případech přitom slouží k pevnému konstrukčnímu „svázání“ stěn i ztužení roubené stavby jako celku. V případě horní části roubené stavby přitom plní ukončující a zároveň konstrukční funkci roubeného věnce, analogicky jako později pozední věnce u zděných staveb.

Vyložená zhlaví trámů mohou sloužit rovněž k vynesení konstrukce střechy, jejíž přesah chrání zápraží se vstupem do domu nebo chalupy, případně rovněž vstupy do zadních hospodářských prostor přístupných zvenčí. V některých regionech mohou přes nároží přesahující horní trámy vynášet rovněž stříšku nad průčelím, označovanou obvykle jako podlomenice s ohledem na její umístění pod ozdobně bedněným štítem zvaným lomenice. Časté je přitom přečnělkové, tj. stupňovité uspořádání, u kterého je nejvíce vyložený trám zcela nahoře.

Z regionů, ve kterých se nejčastěji zachovaly horní přesahy trámů na nároží, můžeme uvést především Šumavu a Beskydy. Zdejší rozšíření přitom souvisí s klimatickými podmínkami a prováděním střech s velkými přesahy nejen na dvorní straně, ale často po celé půdorysu stavby.

Trámový věnec roubené stavby v kožichu, obec Bošín, okres Nymburk
BOŠÍN, okres Nymburk – zhlaví trámů tvořících věnec roubené stavby v kožichu, se střechou kryjící zápraží domu. Foto: 2005, MaČe, NPÚ

Zachovány jsou však rovněž v oblastech se střechou předsazenou nad zápraží, případně také s předsazeným štítem, jako např. v Polabí. Zde mohou prozrazovat roubenou konstrukci stavby skrytou pod vnější hliněnou mazaninou, jinde i konstrukci obezděnou nebo částečně odspodu přezděnou s ponecháním vrchních trámů z důvodu provázání se střechou a vaznými trámy.

Profilace trámových zhlaví

Úprava zhlaví byla různá, od rovného čela trámů s ostrými hranami po hrany okosené nebo zaoblené. Nejnáročnější řešení přestavovalo zkosení nebo zaoblení celých čelních ploch, včetně esovitých profilů. Kromě dekorativní funkce lze profilaci přiřadit i funkci praktickou, a to především ve vztahu k zamezení rizika zatékání nebo snadnému odvodu dešťové vody. Profilace je proto zpravidla provedena způsobem, umožňujícím snadné odkapání z povrchu včetně možného provedení tzv. okapních nosů ve formě polodrážky.

Pro některé regiony bylo charakteristické zdůraznění trámových čel sytou barevností. Příkladem může být Chebsko s hrázděnými stavbami kombinovanými s nízkými roubenými stěnami. Barevně mohly být odlišeny i další řezné plochy.

Tesařské vazby bez přesahů

U nároží bez přesahů, ať již po celé výšce roubené stěny nebo jen ve střední části, bylo rovněž nezbytné zabránit vybočení kuláčů nebo trámů z tesařské vazby. Vybočení zpravidla zabraňovalo samotné tvarování tesařského spoje, přičemž na území České republiky je zdaleka nejčastějším typem částečného přeplátování tzv. rybinový spoj a později v menším měřítku rovněž spoj zámkový.

Rybinový spoj

Mezi nejčastější typ přeplátování na nároží roubených staveb, rozšířeného u nás již od pozdního středověku (doloženo ze 14. století) [1], náleží spoj na rybinu. Název spoje je odvozen od tvaru tímto způsobem opracovaných zhlaví kuláčů nebo trámů, neboť se z profilu podobá rybímu ocasu. V zahraničí označován též jako vlaštovčí ocas. [3] Tento typ spoje, ve svém původu sekernického, byl posléze užíván i v konstrukci nábytku. Zde je často označován jako rybinové ozuby, někdy skryté pod dýhou.

Zhlaví kuláče opracovaného pro rybinovou nárožní vazbu, obec Jakubovice, okres Šumperk
JAKUBOVICE, okres Šumperk – detail zhlaví kuláče opracovaného na rybinu. Foto: 2005, MaČe, NPÚ

Provádění rybinových spojů představovalo tesařsky náročné řešení zejména u kuláčů, které byly s ohledem na přirozené zmenšování průřezu kmene stromu ve vrstvách vzájemně prostřídány. Charakteristickým znakem rybinových spojů u kuláčů jsou kruhové úseče odhalené na exteriérové straně, neboť rybina je prováděna na hraněném zhlaví prvků jinak kruhového profilu. V interiéru do sebe oblém tvary plynule zapadají a proto se v rohu místností pohledově neuplatňují.

Šikmé a protilehlé ztesání styčných ploch zabraňuje vybočení jednotlivých prvků (kuláčů nebo trámů) z roviny stěny v místě nároží. Spoje jsou tlačené, neboť na ně působí svislé stálé a nahodilé zatížení. Úhel ztesání závisel především na druhu dřeva a možnosti jeho opracování, přičemž u měkkého je zpravidla větší než postačuje u tvrdého dřeva. [3] Kromě oboustranného rybinového spoje ve tvaru rovnoramenného lichoběžníku byla používána rovněž jednostranný rybinový spoj, tj. jednostranná rybina ve tvaru pravoúhlého lichoběžníku.

Rovný spoj

Kromě úplného jednostranného rybinového přeplátování (tj. s průběžnými sparami po celém obvodě roubení) a částečného oboustranného rybinového přeplátování (tj. se sparami prostřídanými ve stěnách o polovinu výšky kuláče nebo trámu) rozlišujeme rovněž částečné přeplátování rovné. V tomto případě tvarování samo o sobě a bez přesahů již nezamezuje vybočení trámů z nároží a je proto zajištěno ve styčných plochách čepy a dlaby, případně hmoždinkami v protilehlých dlabech. Stejnou funkci může mít i kolík, resp. delší tyčovina, svisle zasunutá do otvorů v místě přeplátování.

Zámkový spoj

Mladší typ nárožního tesařského spoje, uplaťnujícího se na významnějších vesnických stavbách až od závěru 18. století [2], představuje spoj na zámky. Šikmé ztesání provedené sekerou je u zámového spoje nahrazeno soustavou pravoúhle zalamovaných ploch, k jejich provedení již bylo použito (kromě pily) rovněž dláta.

S ohledem na tvar omezoval zámkový spoj vybočení trámů na nároží ještě větší měrou, neboť možnému posunu bránily svislé plochy spoje. Mohl být přitom kombinován i v rámci jedné stavby se spoji rybinovými, kdy spodní a nejvíce zatížené trámy mohly být na nároží spojeny na zámek, zatímco u výše položených trámů téhož nároží bylo spojení nadále zajištěno rybinovou vazbou.

Tesařské značky a značení

Oproti tesařských značkám u rámových staveb nacházíme v případě staveb roubených značení sporadicky. Důvodem může být daleko častější příprava jednotlivých prvků roubené stěny přímo na místě stavby [2], případně zakrytí těchto značek povrchovou úpravu zvláště v některých regionech. Vyloučit nelze ani použití jiného nebo méně trvanlivého způsobu značení, zejména v případě mladších a prokazatelně až na staveništi montovaných staveb. „Prefabrikace“ roubených staveb byla od závěru 19. století častá zvláště v zahraničí (Norsko), kde byly roubené stavby určeny i na export. [3]

Ojediněle bylo nalezeno starší značení sekerou a to římskými číslicemi, tvořené jako u rámových staveb vzestupnou číselnou řadou. V tomto případě byly podle postupu výstavby (tedy od spodního trámu) číslovány jednotlivé trámové vrstvy.

Další a opět ojediněle doložené je značení důlky, které byly na trámech vyráženy v blízkosti nárožního spoje na vnější, tj. pracovní straně. S ohledem na jednoznačnost umístění trámu bylo značení provedeno na dvou místech nad sebou, tzn. u dolní a horní vodorovné spáry . Důvodem značení byly příprava roubené konstrukce mimo staveniště, kde byly sestavovány až po předchozí přípravě na dvoře tesařské dílny. [2]

Autor textu a fotodokumentace ke kapitole Tesařské vazby, spoje a značky u roubené stavby © Martin Čerňanský

Poznámky a citace:

[1] FROLEC, Václav, VAŘEKA, Josef. Lidová architektura (Encyklopedie). SNTL a ALFA, L 17-U3-VI-31f/2145 1. vydání, Praha 1983.

[2] ŠKABRADA, Jiří. Lidové stavby: architektura českého venkova. Praha: Argo, 1999. ISBN 80-7203-082-5.

[3] Dovetail joint. In: Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. Wikimedia Foundation 2001–, [cit. 2020-04-29]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Dovetail_joint

Literatura a odkazy:

ČERŇANSKÝ, Martin. Dřevěné stavby a konstrukce – přehled historického vývoje [přednáška], Praha: 2014.