Novověké vesnice 18. a 19. století – uliční a komponované vesnice pravidelného půdorysu
Novověké vesnice byla zakládány zejména v závěru 18. století a první polovině 19. století. Oproti vrcholně středověkým vesnicím se liší půdorysem, který se vyznačuje větší pravidelností prostorového uspořádání staveb a zpravidla též menším počtem přestaveb. Převažuje přitom jednořadé nebo dvouřadé uspořádání, v menším počtu komponované do pravidelného centrálního útvaru.
Přestavba a zakládání nových vesnic
Z hlediska počtu je novověkých vesnic v ČR nepoměrně méně než vesnic středověkého původu, založených v území již dříve osídleném. Novověké vesnice byly zakládány zpravidla v okrajových částech existující sídelní struktury, kterou zahuštují v méně výhodných polohách nebo na okraji většího správního či menšího katastrálního území. V některých případech tedy vstupují do lesního masívu, za tímto účelem po obvodě nebo v ploše káceného. Dostupné pozemky vesnic založených v novověku byly obecně menší rozlohy i půdní bonity než v případě starších vesnic středověké lokace.
Kromě tohoto mohly být zakládány na místech, kde zástavba nebo celé vsi zanikly již během středověku. Důvodem zániku sídelních jednotek různé velikosti mohly být méně příznivé podmínky ve vztahu k tehdejšímu způsobu hospodaření nebo časté záplavy. Dále rovněž válečné konflikty, případně výstavba vojenských pevností.
Řadové vesnice (ulicové, uliční)
Charakteristika řadové vesnice
Řadové zastavění známé již v období středověku tvoří stavby stojící v jedné nebo dvou protilehlých řadách podél vodního toku nebo cesty. Druhá varianta je s ohledem na menší možnost výběru častější právě u novověkých vesnic, s pozemky po obou stranách a to i v případě jednořadého uspořádání. Charakteristické je rovněž těsnější řazení staveb vedle sebe, přičemž konkrétní vzdálenost mezi objekty je závislá na členitosti terénu. Oproti rovinnému si mohl svažitý horský nebo podhorský terén vyžádat rozestupy i v případě nově zakládaných vsí.
Domy a hospodářské stavby jsou často menších rozměrů v důsledku stejné sociální kategorie. Menší jsou proto rovněž hospodářské dvorky, jejichž šířku určuje šiřka jednoho pozemkového pruhu. V některých případech mohou hospodářské stavby zcela chybět a zastavěné území obce tvoří jen domky přednostně orientované vstupem k prosluněné straně.
Pozemky mohou být stejně široké, resp. úzké, případně v násobcích základního modulu opakujícího se rovněž v dalších půdorysných rozměrech intravilánu (např. hloubka, šířka veřejného prostranství). Větší šířka se mohla uplatnit při novém vysazení staré vesnice při současném zohlednění sociální kategorie, případně jako záměr u komponovaných půdorysů ve tvaru kříže, apod. Na širších parcelách mohly být umístěny rovněž obecní stavby. [1]
Plužina řadové vesnice
Se stejnou pozemkovou držbou souvisí velmi pravidelné členění plužiny, dělené do více či méně pravidelných úseků (bloků) oddělených polními cestami. Jednotlivé úseky jsou rozděleny na krátké pozemky ve tvaru pruhu, jehož délku určuje velikost bloku a šířku počet vycházející z počtu hospodářů i kvality půdy. V návaznosti na zastavěné území včetně zahrad se táhnou rovnoběžné pásy políček za jednotlivými hospodářstvími. Zpravidla mají stejnou šířku a to přinejmenším po záhumenní cestu. Za cestou může být šířka již různá, byť lze opět rozpoznat pravidelné dělení v rámci příslušného úseku.
Chotiněves
Jako příklad řadové vesnice se zástavbou po obou stranách komunikace lze uvést obec Chotiněves na okrese Litoměřice. Půdorysu vesnice odpovídá i plužina, třebaže polní pruhy za záhumenními cestamy jsou zpravidla širší. První písemná zmínka pochází již z roku 1323, avšak vlastní půdorys vesnice je ve střední části poměrně pravidelný a může dokládat pozdější přeměnu. Z významných událostí zaznamenaných v historických pramenech lze uvést morovou epidemii v poslední čtvrtině 17. století. [2]
Na císařském povinném otisku stabilního katastru z roku 1843 jsou nepřehlédnutelné proluky po obou stranách komunikace, přičemž tyto zpravidla odkazují na požár starší dřevěné zástavby. Většina domů převážně štítové orientace je k uvedenému datu již zděná včetně kaple sv. Prokopa dokončené pravděpodobě roku 1806. Zděné konstrukce jsou rovněž domy dodatečně zakreslené do proluk v rámci provedené aktualizace. Na originální mapě stabilního katastru reambulované v roce 1875 jsou zachyceny šrafovaně a na indikační skice již plně. Oproti starší zástavbě se vyznačují mírně většími rozměry, zejména šířkou s trojosým průčelím.
Lipina
Prokazatelně mladšího původu je půdorys osady Lipina, místní části obce Štáblovice na okrese Opava. Přestože je doložena existence staršího sídla k roku 1377, po jeho úplném zániku došlo k znovuosídlení. Uváděn je rok 1783, jemuž odpovídá pravidelný dvouřadý půdorys nevelkých rozměrů celku i jednotlivých pozemků a domků. V blízkosti křížení hlavní a vedlejší komunikace byl umístěn křížek a později vystavěna kaple.
Ulicový půdorys je vymezen rovnoběžnými cestami, které v nevelké vzdálenosti od zahrad a pastvin uzavírají pruhy políček počtem a členění odpovídajících šířkám stavebních parcel v počtu třiceti. Nápadně širší je pouze dvojice parcel při střední polní cestě, která umožnila pozdější výstavbu kaple i okapově orientovaného domu oproti štítové orientaci.
Nové Osinalice
Další dvouřadou vesnicí, rovněž mladšího původu, jsou Nové Osinalice na okrese Mělník. Kromě samotného půdorysu to dokládá přídavné jméno Nové a do jisté míry i jejich odloučená poloha mimo halvní toky a cesty v území dnešní CHKO Kokořínsko – Máchův. První písemná zmínka o Nových Osinalicích pochází až z roku 1790.
Pravidelné řadové půdorysné uspořádání vesnice i obhospodařovaných ploch bylo časté pro raabizační vesnice i dominikální vesnice, zakládaných nově právě v období novověku.
Komponované vesnice
Barokní vesnice
Pro barokní období je příznačný zájem šlechty o estetickou úpravu krajiny a přísně symetrickou kompozici prostředí i jednotlivých staveb, často náročně řešených z hlediska půdorysu i průčelí.
V tomto duchu se nejen přestavují či staví nové zámky s čestnými dvory, ale jsou rovněž zakládány nové vesnice nebo jejich místní části. Nutno však doplnit, že samotný pojem symetrie nebyl dříve chápan jen ve smyslu eukleidovské geometrie, ale představoval celkovou ladnost kompozice a tvaru.
Symetrickému konceptu do jisté míry odpovídá i základní dělení plužiny, jejíž součásti se stává řada nových krajinotvorných prvků a úprav. Jedná se především o
- stromořadí (aleje)
- vyhlídkové cesty
- drobné stavby (altánky)
- vodní toky
Měšice u Prahy
Jako příklad důsledně symetrické kompozice lze uvést obec Měšice u Prahy, okres Praha – východ. Přestože první písemná zmínka pochází již ze závěru 13. století, stávající prostorové uspořádání celku je novověké. Jeho základem je zámecký areál a to jak samotná budova zámku umístěného přímo na ose, tak hospodářský dvůr vytvářející před zámkem čestný dvůr s vodní plochou uprostřed. Parkem doplněný zámek byl postaven ve 2. polovině 18. století na místě středověké tvrze doložené ještě v 17. století.
Stavbě zámku předcházela výstavba hospodářských budov dvora a předtím ještě samotné „vesnice“ již v 1. polovině 18. století. [3] Tu tvoří dvě části z důvodu symetrické kompozice podle jedné osy, umístěné za dvorem ve dvouřadém uspořádání podél dnešních ulic Hlavní a Měšická, doplněných stromořadím. Zástavba drobného měřítka se vyznačuje převážně štítovou orientací domů, přičemž některé jsou doplněny o stodoly uzavírající prostor hospodářských dvorků. V pozdější době došlo k zastavění pastvin ponechaných mezi domky i rozšíření zástavby v kolmém směru podél dnešní ulice Zámecká.
Byšičky a Vápensko
Barokního založení jsou obce Byšičky a Vápensko na okrese Nymburk, nově založené za zaniklé osady. Obě vesnice nechal nedaleko Lysé nad Labem založit jako majitel panství hrabě František Antonín Špork a mají pravidelné uspořádání okrouhlic, určovaných mnohoúhelníkovým půdorysem s víceosou symetrií. Podobné jsou si rovněž dobou založení v první čtvrtině 18. století, konkrétně Byšičky 1717 a Vápensko 1720. V prostoru nevelkých návsí vymezených přízemními a dnes již celozděnými domy štítové orientace a mezilehlým ohrazením dvorků klínovitého tvaru byly později vystavěny kaple.
Autor textu a fotodokumentace k Uliční vesnice řadového půdorysu a komponované barokní vesnice © Martin Čerňanský
Text vznikl doplněním a úpravou přednášky:
Poznámky a citace k příspěvku:
[1] ŠKABRADA, Jiří. Lidové stavby: architektura českého venkova. Praha: Argo, 1999. ISBN 80-7203-082-5.
[2] Historie: Chotiněves a Jištěrpy. In: Obec Chotiněves [online].[cit. 2025-2-2]. Dostupné z: http://www.chotineves.cz/index.php?menu=historie
[3] Historie a význam barokního zámeckého areálu Měšice. In: Zámek Měšice u Prahy [online].[cit. 2025-2-2]. Dostupné z: http://www.zamekmesice.cz
Literatura a odkazy k tématu:
Typy vesnických sídel v Čechách (1935)
Typy venkovského osídlení na Moravě (1946)
Základní problematika urbanistické struktury .. (1955)
Zaniklé středověké osady a jejich plužiny .. (1983)
Encyklopedie. Lidová architektura (1983)
Lidová architektura (1996)
Lidové stavby. Architektura českého venkova (1999)
