Sídla a typy venkovských sídel – samoty, osady a vesnice
Sídlo, resp. sídelní útvar, je společenskohospodářská jednotka, v níž žijí lidé. Typy sídel bývají vymezovány především na základě jejich velikosti a půdorysu, s přihlédnutím k tvaru plužiny. Nejčastěji se jedná o samoty, osady a vesnice, jejichž základem jsou jednotlivé zemědělské usedlosti nebo stavby obývané řemeslníky. V současné době řada malých sídel zaniká, popř. se slučuje s většími obcemi (V. Frolec, str. 196/záměna slova střediskové obce za větší, doplněno o text kurzívou).
Sídliště
1. Každé seskupení budov převážně obytného charakteru, tj. obec tvořící správní jednotku (město, vesnice) i osada administrativně přidružená k některé obci;
2. Nové hromadné osídlení (dělnická osada apod.) nebo ucelená skupina nových obytných staveb (např. obytný okrsek, čtvrť apod.);
3. Historické sídlo rodů a kmenů (V. Frolec, str. 196).
Sídla malé velikosti
Samota
Osamělá hospodářská usedlost, dům nebo skupina domů stojících daleko od obce (V. Frolec, str. 190).
Jednota
Samota o jedné i více chalupách (usedlostech); zastaralé slovo, dodnes užívané k označování samot v jižních Čechách (J. Vařeka, str. 78).
Později v přeneseném významu též pojízdná prodejna stejnojmenného spotřebního družstva s dnes již proslulým sloganem „Zboží z Jednoty do každé samoty“, zásobující odlehlé venkovské oblasti základními potravinami po 2. světové válce (doplněno, MaČe).
Sídla střední velikosti
Sedliště, víska
Přechodná sídelní forma o velikosti mezi vesnicí a samotou. U nás jde nejčastěji o sídliště s 2 až 10 domy (V. Frolec, str. 190). Dnes se zpravidla jedná o místní části obce, případně osadu (doplněno, MaČe).
Osada
1. Menší soubor obytných i hospodářských budov, jednotně pojmenovaný;
2. Malá územní správní jednotka přičleněná v některém směru k blízké obci;
3. Orientační označení části území obce (V. Frolec, str. 146-147).
4. Trampská osada (doplněno, MaČe)
Rodinný shluk
Tvoří jej obvykle 3 nebo 4 pasekářské usedlosti, na nichž hospodařily příbuzné rodiny. Jedná se o neorganizovaný sídelní útvar s hromadnou zástavbou, v níž se hospodářské stavby jednotlivých pasekářů často ocitají mimo vlastní otevřený dvorek. Na první pohled neuspořádaná zástavba odpovídá vnitřním ekonomických a sociálním vazbám rodinného shluku. Ojediněle se dochovaly na Valašsku (J. Vařeka, str. 183/kráceno).
Letoviska, stániska (nářečně, východní Morava)
Odlehlé horské pastviny a louky sloužící k letní pastvě dobytka. Byly zde zřizovány sezónní hospodářské stavby (zejména chlévy) i obytné budovy, zvané rovněž letoviska (V. Frolec, str. 114).
Kula
1. Nepravidelný shluk obytných a hospodářských budov (nářečně, Valašsko)
2. Masivní výšková stavba pevnostního charakteru s obydlím v horním podlaží. Kamenné kuly byly budovány např. v balkánských zemích v době osmanské nadvlády (V. Frolec, str. 110/přehozeno pořadí).
Sídla větší velikosti – vesnice, dědiny
Vesnice (ves, dědina)
Obec venkovského typu, kde důležitou složku hraje přírodní prostředí obklopující a prostupující vesnickým sídlem a původní stavebně-historická struktura vycházejí ze zemědělské činnosti, zajišťující po celá staletí obživu převážně většině obyvatel. V důsledku industrializace a socializace vesnice došlo ve 2. polovině 20. století k zásadním a nevratným změnám v sociální i profesní struktuře obyvatel a mnohde k setření rozdílů mezi vesnicí a městem. Mezi negativní jevy přetrvávající do dnešních dnů náleží narušení tradiční sídelní struktury (dezurbanizace), zhoršení životního prostředí a útlum společenského i kulturního života (M. Čerňanský/původní heslo V. Florec, str. 246 přepracováno a rozšířeno).
Dědina
1. Původně nemovitosti v kolektivním vlastnictví rodu, za feudalismu nemovitost vůbec.
2. Na Moravě (a na Slovensku) posléze ve významu vesnice nebo její nejstarší části (často ve tvaru „na dědině“), po jedné straně dědiny býval zpravidla „horní konec“ a po druhé straně „dolní konec“ (V. Frolec, str. 31).
Oproti českým vesnicích jsou moravské vesnice (tj. dědiny) podstatně větší, s nepoměrně větším počtem staveb. Půdorysně jsou velmi protáhlé, přičemž protáhlost je odrazem charakteristického okapového řazení staveb podél veřejného prostoru ulicového charakteru. Pouze ve střední části dědiny zpravidla dochází k plynulému rozšíření ulice v návesní útvar větší šířky, přičemž vzniká charakteristický čočkovitý či vřetenovitý tvar sídla (MaČe / doplněno)
Dvorcová vesnice
Správní obec skládající se ze samot a vísek. Ke vzniku dvorcových vsí docházelo zejména v období od 15. do 18. století. Dvorcové vsi se vyskytují na Šumavě, v Krušných horách, Krkonoších, Orlických horách a na východní Moravě (V. Frolec, str. 53/kráceno).
Návesní ves
Podstatným znakem jejího půdorysu je více nebo méně uzavřená náves, do níž se zpravidla sbíhají všechny cesty návsí procházející do sousedních vesnic nebo zde končící. Náves bývá zastavěna veřejnými budovami (hospoda, škola, kovárna atd.), chalupami a domky, někde bývá i protipožární rybník. V prostoru návsi zpravidla stál nebo byl dodatečně postaven kostel nebo kaple, případně alespoň křížek na podstavci. Tvar návsi je různý (nejčastěji trojúhelníkový a pravoúhlý, méně často nepravidelný u staršího založení). Náves měla kdysi významné místo v hospodářském a společenském životě obyvatel vesnice, přičemž i dnes hraje důležitou roli. Návesní vesnice se vyskytují v starých sídelních oblastech v Čechách a na Moravě. (V. Frolec, str. 132/kráceno, domy nahrazeny chalupami a domky).
Okrouhlice
Typ vesnice s řazením domů kolem návsi kruhového půdorysu; vede do ní jedna cesta. Archeologicky jsou okrouhlice doloženy především na území bývalých Polabských Slovanů. U nás se vesnice s kruhovým půdorysem vyskytují ve formě návesních vsí a lesních radiálních vsí (V. Frolec, str. 143/).
Silniční ves
Domy jsou seřazeny vedle sebe po obou stranách silnice (nebo cesty). Komunikace, která prochází obcí, má dálkový charakter. Silniční vsi jsou typické pro stará sídelní území jižní Moravy (Podunají, Potisí) (V. Frolec, str. 196).
Typy sídel, sídelní typy
Rozhodující pro určení typu sídla je počet a rozmístění staveb různého funkčního využítí a sociální diferenciace, případně nezastavěných ploch veřejného, poloveřejného nebo soukromého charakteru. Důležité je rovněž půdorysné a výškové členění obhospodařovaných ploch.
Základním kritériem při vymezování sídelních typů je jejich půdorys, méně či více organizovaný umístěním staveb nejrůznější funkce. Podle charakteru zástavby a navazující plužiny rozeznáváme:
- pravidelné formy soustředěné /uzavřené/ (silniční ves, ulicová vesnice, řádková ves, návesní silnicovka, návesní vesnice, lesní návesní ves)
- pravidelné formy uvolněné /rozptýlené/ (krátká řadová ves, lesní lánová ves, valašská řadová nebo řetězová ves)
- nepravidelné formy přírodní /živelné/ (hromadná ves, sedliště, víska, dvorcová ves). (V. Frolec, str. 196/doplněny další termíny kurzívou).
Soustředěná ves, resp. zástavba
Sídlo, v němž rolnické usedlosti jsou řazeny v těsné blízkosti u sebe a většinou vytvářejí pravidelný půdorys. Soustředěná ves je typickou sídelní formou v rovinatých oblastech (V. Frolec, str. 203).
Rozpýlená ves, resp. zástavba
Vyznačuje se rozvolněným půdorysem. Jednotlivé domy stojí zpravidla v nepravidelných vzdálenostech od sebe. Typickým příkladem rozptýlené vsi je hromadná ves. Vyskytuje se mimo nížinné oblasti (V. Frolec, str. 186).
Poznámky a citace k příspěvku:
FROLEC, Václav, VAŘEKA, Josef. Lidová architektura (Encyklopedie). SNTL a ALFA, L 17-U3-VI-31f/2145 1. vydání, Praha 1983.
