Spojovací prostředky a spojovací materiál – dřevěné kolíky a hmoždíky, kleštiny se svorníky a maticemi

Spojovací prostředky a materiál - latě, hranoly a hmoždíky
Dřevěné distanční a spojovací prostředky (hranolky, hmoždíky) vkládané mezi trámy roubené stěny. Foto: MaČe, NPÚ

Kromě tesařské vazby nároží charakterizují roubené stěny rovněž dřevěné spojovací prostředky, případně i kovový spojovací materiál. Kolíky a hmoždíky přispívají k preciznější realizaci stavby i ke zvýšení tuhosti stěny. K této mohou přispět i stěnové kleštiny, prováděné ve dvou variantách.

Deformace roubené stavby

Hlavní problém roubené stěny představuje riziko vybočení jednotlivých kuláčů nebo trámů z vrstev, tzn. ztráta původního tvaru konstrukce bez ohledu na pevnost dřeva. K tomuto může dojít zejména pod tíhou svislého zatížení, neboť výslednice vnitřních sil nikdy nepůsobí přesně uprostřed stěny. Stěna navíc není nehomogenní ani geometricky zcela pravidelná.

Stabilita roubené stěny je přitom nezbytným předpokladem její statické funkce, kterou je přenos svislých sil od stálého zatížení stropu a střešní konstrukce včetně krytiny, případně ještě patra u staveb patrového uspořádání. Kromě stálého zatížení musí stěna být schopna přenést i síly od nahodilého zatížení, ať již se jedná o vnitřní vybavení nábytkem, sněhovou pokrývku apod.

Nedílnou součástí srubové stavby proto je a bylo zajištění stability konstrukce proti vybočení jednotlivých klád nebo trámů ze svislé roviny stěny. Kromě
vlastního provedení roubení (nárožní tesařské vazby, úprava ložných spár, zárubně stavebních otvorů) zabraňují deformaci i další prvky. Jedná se zpravidla o prvky, které jsou nedílnou součástí stěny nebo se stěnou stavebně provázané.

Tesařské vazby a zárubně

Základním předpokladem zajištění tuhosti srubové nebo roubené konstrukce je již samotné provedení nárožních tesařských vazeb, od nejméně tuhých a do sebe zapadajících záseků vyžadujících ještě přesahy trámových zhlaví. K lepší stabilitě samozřejmě přispívalo rovněž opracování, zejména ztesání v místě ložných spar.

Pozdější tesařské spoje trámů, rybinové i zámkové, byly dostatečně pevné i bez přesahů a při běžných délkách trámů nevyžadovaly další zajištění roubené stěny s výjimkou zhlaví v místě stavebních otvorů – oken nebo dveří.

Oslabení roubených stěn domu stavebními otvory však bylo zprvu minimální s ohledem na jejich rozměry, zejména v případě okenních otvorů. I později jsou rozměry oken poměrně malé nebo provedeny s masivními trámkovými zárubněmi. Totéž platí i pro větší sdružená okna se středním sloupkem. Ještě většího profilu jsou trámky tvořící zárubně dveří, opatřené navíc dalšími ztužujícími prvky popisovanými na výše odkazované stránce (bude doplněno, následující příspěvek).

Spojovací prostředky

Především v místě oslabení roubené stěny většími okenními otvory byly ve spárách doplňovány prvky plnící spojovací a zároveň často i distanční funkci. Souhrnně je můžeme nazývat dřevěné spojovací prostředky, případně některé distančními „podložkami“. Mezi trámy byly vkládány již v průběhu stavby, neboť byly nezbytné pro realizaci roubené stavby, jejíž součástí trvale zůstávají.

Kromě realizace stavby, resp. zajištění polohy krátkých nebo zkrácených trámů v konstrukci, byly výhodné i pro působení stěny jako celku. Do jisté míry se jednalo o zajištění vzájemného spolupůsobení trámů, resp. spřažení jednotlivých trámových vrstev. Omezení vodorovného posunu bylo výhodné z hlediska rozdělení vnitřních sil, neboť vedlo k výhodnějšímu přenosu zatížení rozdělenému mezi jednotlivé trámové vrstvy rovnoměrněji.

Rozlišit lze přitom spojovací prostředky vkládané ve směru podélné osy trámů nebo ve směru na tuto osu kolmém:

Dřevěné kolíky

První typ spojovacích prostředků sloužící rovněž k zajištění jednotlivých trámů se pohledově běžně vůbec neuplatňuje s ohledem na umístění ve střední části tloušťky stěny. Jedná se o dřevěné kolíky zasouvané do otvorů vydlabaných či vyvrtaných z obou stran ložné spáry.

Hmoždíky a podložky

Druhý způsob, užívaný v severovýchodních Čechách [1] i jinde, představují krátké latě, někdy až profilu špalíků či hranolků v závislosti na ploše průřezu. Jsou vkládané do vydlabaných nebo vyříznutých drážek provedených v místě spár kolmo na podélnou osu trámů, zejména v blízkosti okenních otvorů nezajištěných nárožní tesařskou vazbou. Oproti kolíkům se mohou pohledově uplatňovat zejména čela latí nebo hranolků, zvláště u roubených stěn bez hliněné mazaniny nebo omítky.

S ohledem na situování pod sebou se navenek mohou jevit jako roubená příčka dělící vnitřní dispozici [1], byť nemusí probíhat nutně po celé výšce stěny a mohou být i tímto kromě samotného umístění prozrazeny.

Dřevěné distanční a spojovací prostředky mezi trámy roubení, obec Sobotka, okres Jičín
SOBOTKA, okres Jičín – čela distančních hraněných prvků po stranách sdružených okenních otvorů. Foto: 2007, MaČe, NPÚ

Funkce mohla být zpravidla dvojí, distanční a/nebo spojovací. Neplatí to však u staveb s minimální velikostí vodorovných spár, kde distanční funkce pozbývá smyslu. V tomto případě latě nebo špalíky zabraňují pouze vodorovnému posunu a mohou být ztotožněny s dřevěnými hmoždíky. S hmoždíky pravoúhlého nebo klínového (rybinového) tvaru se můžeme setkat rovněž u roštů, kde za účelem zvýšení únosnosti slouží ke spojení dvou stropních trámů nad sebou.

Stěnové kleštiny

Kromě stěnových kolíků a hmoždíkům užívaných jako spojovací prostředky je deformaci stěn roubené stavby bráněno rovněž vnějšími konstrukcemi. Nemusí se přitom nutně jednat jen o konstrukce umístěné v exteriéru, ale obecně o konstrukce situované vně samotné stěny. Nejdříve byly za obdobným účelem užívány rohové kůly, později též podpěrné rámové stolice včetně podstávky odlehčující stěnám přízemí.

Dřevěné kleštiny

Dřevěné stěnové kleštiny jsou charakteristické zejména pro přízemní stavby Podkrkonoší a Orlických hor. Základem je dvojice sloupků malého průřezu, které jsou umístěny protilehle při vnějším a vnitřním líci roubené stěny. V horní, střední i dolní části jsou spojeny, přičemž nejsou zapuštěny do země ani propojeny se střešní konstrukcí. [2] Oproti spojovacím prostředkům ve formě kolíků a hmoždíků mohou být na realizaci roubené stěny více či méně nezávislé, proto je běžné jejich dodatečné provádění.

Stěnové kleštiny roubených domů
Dřevěné a kovové stěnové kleštiny zamezující vybočení jednotlivých trámů z roviny roubené stěny. Foto: MaČe, NPÚ

S ohledem na výhradně konstrukční funkci nebývají kromě běžného okosení vnějších hran opatřeny výraznější profilací. Tímto se odlišují od často náročně profilovaných sloupků zejména starších podstávek, které ovšem mohly v některých případech posloužit stejné funkci a být skrze stěnu propojeny s dalším prvkem v interiéru. Důvodem mohly být pozdější stavební úpravy spočívající v nahrazení části roubení zdivem (a tedy ztrátou funkce nárožní tesařské vazby) nebo prosté uvolnění paty sloupku.

Principielně se však stěnové kleštiny od podstávek liší, třebaže obě konstrukce mají zabránit vybočení trámů. Zatímco u kleštiny se jedná o stažení stěny, tj. zamezení vybočení, u podstávek k tomuto dochází snížením zatížení, tj. vynesení patra a/nebo střechy.

Kovové kleštiny

Mladší řešení téhož představují úzké kovové pásky namísto trámků, méně vyčnívající z plochy stěny a snadno skryté i pod případnou povrchovou úpravu.

Spojovací materiál

Subtilní přístěnné sloupky kleštin o výšce zhruba odpovídající výšce stěny jsou skrz spáry roubené stěny spojeny dřevěnými sponami [2] s klínovými závlačkami pro možnost snadného přitažení.

Později je jako spojovací materiál užíváno kovových svorníků se závitem a matek, resp. matic s vnitřním závitem snadno procházejících i skrze samotné trámy. Z důvodu možného otlačení nebo přímo zatlačení jsou matice šroubovány a dotahovány na podložce, sloužící k rozložení tlaku. Starší podložky jsou zpravidla plechové a čtvercového tvaru oproti dnes převládajícího kruhu s otvorem uprostřed. Starší jsou čtyřhranné matice, ještě sekané, oproti dnes převažujícím šestihranným maticím.

Autor textu a fotodokumentace ke kapitole Spojovací prostředky a spojovací materiál © Martin Čerňanský

Poznámky a citace:

[1] ŠKABRADA, Jiří. Lidové stavby: architektura českého venkova. Praha: Argo, 1999. ISBN 80-7203-082-5.

[2] FROLEC, Václav, VAŘEKA, Josef. Lidová architektura (Encyklopedie). SNTL a ALFA, L 17-U3-VI-31f/2145 1. vydání, Praha 1983.

Literatura a odkazy:

ČERŇANSKÝ, Martin. Dřevěné stavby a konstrukce – přehled historického vývoje [přednáška], Praha: 2014.

Log cabin. In: Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. Wikimedia Foundation 2001–, [cit. 2020-04-14]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Log_cabin

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *