Střecha a související pojmy – okap, oplechování, vikýř, atd.

Stavební konstrukce uzavírající shora budovu a chránící ji před nepříznivými povětrnostními vlivy. Skládá se z vlastní konstrukce krovu a střešního pláště s krytinou. Podle tvaru rozeznáváme v lidovém stavitelství nejčastější střechy

  • sedlové („ do štíta “)
  • valbové („ do kopy “).

Dále pak střechy:

  • polovalbové
  • pultové
  • mansardové (podlomené)
  • stanové
  • polygonální střechy

Podle sklonu dělíme obecně střechy na

  • ploché (rovné, úhel minimální pouze pro odvedení dešťové vody a tajícího sněhu)
  • šikmé (úhel do 45 °)
  • strmé (úhel nad 45 °).

V odborné literatuře věnované historickým stavbám se pod střechou plochou rozumí střecha velmi nízkého sklonu, nazývaná též vlašská podle jejího původu. Se vztyčením střechy souvisí řada zvyků a pověr. (V. Frolec, str. 215-216/upraveno dělení střech podle sklonu).

Okap

též

Vodkap

/ nářečně, Českomoravská vrchovina

1. Nejnižší okraj střechy;

2. Podlomenice, šindelová stříška nad průčelními okny přízemku (Turnovsko);

3. Žlab odvádějící vodu pod okapem střechy (J. Vařeka, str. 139/kráceno).

Okapní žlab

Žlab u okapu, tj. nejnižšího okraje střechy. Dříve dřevěný, později plechový (především pozinkovaný) na okapní háky dřevěné a později kovové. Starší střechy, kryté došky nebo šindeli, byly zcela bez okapu. Přesah střechy přes půdorysný obvod domu byl podstatně větší a tudíž voda nezatékala k základům při vhodném spádování terénu od objektu. / dolněno, MaČe

doplnit: námětek

Rýna

/ lidově, z němčiny

Okapová roura; viz také žlab (J. Vařeka, str. 188).

Úžlabí

Šikmý nebo vodorovný styk dvou střešních ploch (J. Vařeka, str. 239).

Sanktusník

Zvonová věžička nad lodí nebo presbytářem kostela či kaple, zpravidla čtverového půdorysu, oplechovaná a ukončená vysokým jehlancem (MaČe, doplněné heslo).

Splávek

1. Jedna až dvě poslední řady krytiny u okapu;

2. Okapová stříška na římsovém profilu;

3. Šikmá ploška umožňující odtok dešťové vody (lit. 016: J. Vařeka, str. 207).

Zástinek

/ nářečně, Čechy

Přesah střechy u zadní delší domové stěny (lit. 016: J. Vařeka, str. 263).

Svisla, svislo, svisle

/ nářečně, Čechy, Morava

též

Příbedří

/ nářečně

1. Výraz pro jednoduchý štít, vyplněný svisle kladenými prkny. Na západní Moravě se jednoduchý dřevěný štít nazývá „ příbedří “ (Třebíčsko, Velkomeziříčsko). Tento název připomíná „ bedro “ pro jihočeskou lomenici.

2. Obdobné výrazy „ svislice “ ve středním Polabí a „ do svisle “ na Hané označují valbu (na Hané „ do svisle “ značí také prostor pod valbou uvnitř stodoly, kde patrně stály sloupy sochové konstrukce).

3. Na Valašsku a jinde také první pár krokví (J. Vařeka, str. 219).

Ostřešnice

Prkno (někde vyřezávané), které překrývá vyčnívající zhlaví střešních latí, popř. kryje spáru mezi přesahem střechy a štítem (ostřešnici je zapotřebí odlišovat od okřídlí). Někde přechází ostřešnice v rohatiny (např. na Manětínsku se přesahující konce ostřešnice vyřezávaly do stylizované hlavy zvířete apod.) (J. Vařeka, str. 147).

Přídašek

/ nářečně, Těšínské Slezsko

1. Střecha prodloužená nad ochozem chalupy. V těšínských Beskydech a jinde býval přidašek někdy tak široký, že část střechy, která byla blíže ke svahu, se dotýkala země.

2. Podlomení (V. Frolec, str. 179).

Okapová stříška

Obecný název pro stříšku u okapu. Specifickou formou okapové stříšky v lidovém stavitelství je podlomenice (J. Vařeka, str. 139).

Oplechování

Krytí vodorovných ploch střechy, případně též ploch šikmých (např. ramene štítu), nebo prostupů střešních rovinou. Oplechování je zpravidla provedeno pomocí pásů z mědi nebo jiného vhodného materiálu, případně spojeného pomocí stojatých a ležatých drážek. Může být opatřeno povrchovým nátěrem, nejčastěji červeným nebo hnědým. Je důležitým stavebním detailem z hlediska rizika možného zatékání kolem prostupu střešní rovinou (komínové těleso) nebo jiného (střešní okna). Důraz je kladem především na kvalitní řemeslné provedení. (MaČe).

Vikýř

Upravený otvor ve střeše. V lidovém stavitelství zpravidla ve tvaru dřevěné stříšky pokryté doškem či jinou krytinou. Umožňoval přístup do půdního prostoru, sloužil při ukládání sena apod. Do vikýře se vstupovalo zpravidla po dřevěném žebříku. Vyskytuje se i v nářečních tvarech “ schlop ”, “ schlopec ” (nářečně, východní Morava), “ vécuch ” (nářečně, střední Morava), “ výlet ” (nářečně, Morava) aj. (V. Frolec, str. 249/doplněn text v první závorce).

Podávací vikýř

S ohledem na svoji funkci byl střešní vikýř osazen zpravidla uprostřed střešní roviny. Podle tvaru zastřešení rozlišujeme sedlové nebo pultové vikýře, podle velikosti malé a velké. S velkými vikýři se setkáme např. v Krkonoších. Při zobytnění podkrovního prostoru mohly sloužit provněž k přisvětlení podkrovních prostor společně s okny ve štítové rovině (MaČe, doplněno).

Větrací a přisvětlovací vikýř

Kromě těchto tzv. podávacích vikýřů rozlišujeme rovněž vikýře plnící větrací a přisvětlovací funkci. Tyto jsou zpravidla provedeny ve větším počtu vedle sebe, případně i v několika úrovnich nad sebou. Podle tvaru se obvykle jedná o vikýř typu volské oko nebo štičí tlama. Tvarově blízkým je rovněž průběžný chmelařský vikýř (MaČe, doplněno)

Autoři hesel z publikace Lidová architektura. Encyklopedie © Václav Frolec, Josef Vařeka. Tématické uspořádání, úprava a doplnění hesel MaČe

Poznámky a citace k příspěvku:
Literatura a odkazy k tématu:

FROLEC, Václav, VAŘEKA, Josef. Lidová architektura (Encyklopedie). SNTL a ALFA, L 17-U3-VI-31f/2145 1. vydání, Praha 1983.

Roof. In: Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. Wikimedia Foundation 2001–, [cit. 2024-4-27]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Roof

Další příspěvky

Přejít nahoru