Osvětlení a svícení v domě, komoře i ve chlévě

Vývoj lidového obydlí probíhal v těsné souvislosti s vývojem topeniště – otevřený oheň planoucí na ohništi skýtal základní osvětlení.

Svícení ohněm a loučemi

Speciálním zařízením k osvětlování byl zděný výklenek („krbeček“, „komínek“) ve stěně jizby (světnice), komory či chléva, na němž se rozněcoval malý oheň nebo se do něj kladly hořící loučky. Všeobecně bylo rozšířeno svícení borovými, březovými nebo bukovými loučemi, které mnoho nedýmají. Upevňovaly se obvykle v kovových kleštích (skřipci), často nasazených na dřevěném, někdy posuvném stojanu (oharky padaly do připravené nádoby s vodou).

K osvětlení obydlí se používalo rovněž ohně z nadrobno naštípaných loučí, který se rozněcoval na železném miskovitém roštu ve spodní části pletených kónických dymníků, omazaných hlínou a zavěšených u stropu (Chodsko, Chebsko), nebo dymníků čtyřhranného tvaru, sbitých z prken a dole se širokou obrubou (střední a severovýchodní Čechy). Světlo z krbečku bylo klidnější než světlo z louče ve stojanu.

Loučník

1. Stojan na louče;

2. Nůž na štípání loučí. Louče byly vyráběny doma nebo se prodávaly na trhu ve svazcích po 6 otýpkách (otýpka 20 až 30 loučí) (lit. 016: V. Frolec – J. Vařeka, str. 117).

Svícení svíčkami a kahany

Staré způsoby osvětlení byly, z důvodu protipožární ochrany, po roce 1848 zakázány (ve chlévech bylo používání krbečků a otevřeného ohně zakázáno již dříve) a začalo se svítit svíčkami podomácku zhotovenými z loje nebo svíčkami kupovanými. Používaly se také kahánky, v nichž se spalovaly různé domácí tuky a oleje.

Svícení lampami a elektrické osvětlení

Petrolejové lampy a kahance se na venkově ujaly až v 2. polovině 19. století a na počátku 20. století se rozšířilo elektrické osvětlení (lit. 016: V. Frolec, str. 147/změněn slovosled).

Literatura a odkazy:

FROLEC, Václav, VAŘEKA, Josef. Lidová architektura (Encyklopedie). STNL a ALFA, L 17-U3-VI-31f/2145 1. vydání, Praha 1983.