Svatý kout je prostor v rohu světnice

Označení pro roh světnice (jizby) ležící diagonálně od pece. Stál zde stůl a rohová lavice, na stěnách visely obrázky svatých, kříž, keramika, upomínkové fotografie a předměty. Přímo v rohu byla pověšená tzv. koutní skříňka. U evangelíků byla na stole položena bible.

Svatý kout byl kultovním místem. Tento charakter mu dávaly obyčeje a zvyklosti spojené se stolem a s rohovými stěnami (na stůl se kladlo novorozeně, při zaopatřování nemocného sloužil stůl knězi jako oltář, nad stolem visela od stropu holubička zhotovená z vaječných skořápek a papíru). Významnou úlohu měl svatý kout při rodinných a výročních příležitostech (svatba, Štědrý večer atd.). Svatý kout byl čestným místem domu, kam byl zváni jen vzácnější hosté.

Celkový charakter svatého koutu byl dán jeho

  • v podstatě stejným zařízením (v rámci všech venkovských domů)
  • společenskou funkcí
  • právními zvyklostmi
  • obyčejovými tradicemi a věrskými představami spojenými především s kultem zemřelých a agrárními rity.

Zvláštnosti svatého koutu spočívala na jednotlivých územích v jeho po staletí trvajícím sepětí s oficiálním náboženstvím. Vznik svatého koutu lze u rolnických domů patrně předpokládat až v době, kdy se obydlí vyvinulo z původní jednoprostorové stavby ve víceprostorový příbytek s jizbou jako hlavní vytápěnou místností (13. – 15. století) (lit. 016: V. Frolec, str. 218-219).

Sezení u stolu

Odráželo sociální vztahy existující mezi muži a ženami, členy rodiny i příslušníky dvora. Nejčestnější místo náleželo při společném jídle u stolu hospodáři, který seděl v čele stolu na lavici u stěny pod obrazy nebo zády obrácen ke dveřím, s pohledem na „svatý kout“ (druhý způsob je zřejmě mladší a souvisí s městským vlivem). Po hospodářově pravé straně seděla na kraji lavice hospodyně, vedle ní pak dospělé děti. Synové a mužská čeleď měli místo na lavici u stěny, dcery a služebné dívky měly vyhrazeny židle postavené u stolu z vnitřní strany světnice.

Někde (Slezsko) bylo zvykem, že synové a dcery seděli v pořadí podle stáří (nejstarší vždy na kraji) a čeleď podle svého postavení ve dvoře. Při sezení u stolu je zřejmé výsadní postavení hospodáře a společné sezení mužských příslušníků na jedné straně stolu a žen náležejících k rodině a dvoru na druhé straně stolu. S tímto jevem se setkáváme nejen u nás, ale i jinde ve střední a severní Evropě (lit. 016: V. Frolec, str. 192-193/kráceno).

Literatura a odkazy:

FROLEC, Václav, VAŘEKA, Josef. Lidová architektura (Encyklopedie). STNL a ALFA, L 17-U3-VI-31f/2145 1. vydání, Praha 1983.

odkaz na dnešní etiketu stolování