Stavební dřevo – dřevo na stavby a stavební prvky, vybavení interiéru a bytové doplňky

Nejstarší a nejrozšířenější stavební materiál používaný hlavně ve střední, východní, severní a částečně také v jihovýchodní a jihozápadní Evropě. U nás se stavělo zpravidla ze dřeva jehličnatého, méně často listnatého.

Dřevo jehličnatých stromů

Z jehličnatého dřeva bylo nejvíce užíváno dřeva smrku, méně často jedle, borovice a modřínu.

  • smrkové dřevo – měkké, dlouhé, lehké, prostoupené pryskyřicí, s rovnými vlákny, v suchu trvanlivé
  • jedlové dřevo – měkké, lehké s dlouhými vlákny, pro dobrou štípatelnost používané i k výrobě šindelů
  • borové dřevo – červenohnědé, tvrdé, těžší, smolnaté, vhodné k rámování oken, ke konstrukcím pod vodou apod.
  • modřínové dřevo – červenohnědé, tvrdé, tuhé, smolnaté, použití podobné jako u dřeva borového

Dřevo listnatých stromů

Z listnatých stromů, vyznačujících se kratším, tlustším a méně rovným kmenem, bývá v lidovém stavitelství zastoupen především dub.

  • dubové dřevo – tvrdé, tuhé, těžké i trvanlivé a používá se na sloupy, prahy, spodní trámy, stropnice, vrata, k výrobě trhanic apod.

Z ostatních listnatých stromů se cení buk, olše, habr a jilm.

  • bukové dřevo k obložení oken apod.
  • olšové, habrové a jilmové dřevo na složení vodních mlýnů i jiných vodních zařízení.

K výrobě nářadí byl vhodný jasan. Z ovocných stromů se rovněž vyrábělo nářadí a také bytové doplňky.

Ke stavebním účelům se stromy kácejí po pečlivém výběru pozdě na podzim a k jejich opracování, prováděném obvykle na stolicích (kozách), slouží tesařské nástroje (J. Vařeka, str. 42).

Příprava stavebního dříví

Doba kácení je od poloviny listopadu do konce února. Zhruba do konce 18. století se stavělo hlavně z jedlového dřeva, později, když smrk nabyl v lesních porostech převahy, ze dřeva smrkového. Ve směru pádu se vysekal žlábek („ ivor “), strom se podřezával z protilehlé strany. Při kácení sekerou zůstávaly vyšší pařezy než při řezání pilou. Během podřezávání se zakládal klín do okraje řezu, k aby bylo zajištěno vyklánění stromu a uvolňování pily. Do 20. až 30. let 19. století se v tradičním dřevorubectví převážně používala sekera, kterou později vystřídala pila.

Zpracované dřevo dozrálo na skládkách nebo v nedokončených srubech. Dříví na stavbu se v lese měřilo na sáhy. Stahování dřeva se provádělo za pomoci koňských potahů nebo samotíží, a to „prtěmi“ (dřevěnými žlaby v zemi) či „rýznami“ (dřevěnými žlaby na povrchu). Mezi nářadí na kácení patří:

1. sekera (s oboustranným klínem) podtínací („podtínačka“), sekera odvětvovací („odvětvovačka“), sekera štípací („pantok“);

2. párová pila dvojmužná (rovná nebo břichatka), pila oblouková;

3. dřevěné, později ocelové klíny;

4. palice na pobíjení štípací sekery a klínů při kácení;

5. motyčka na loupání (loupák) (J. Vařeka, str. 179-180).

Práce se dřevem

Ze stavebních profesí se práci se dřevem věnují nejvíce tesaři a truhláři. Nejvíce dřeva je použito tesaři na samotné konstrukce a stavby, méně truhláři na výplně stavebních otvorů (okna, dveře, vrata) a vnitřní vybavení (nábytek).

Kromě staveb je velké množství dřeva rovněž spotřebováno na otop, tedy jako palivové dřevo (MaČe).

Poznámky a citace:

FROLEC, Václav, VAŘEKA, Josef. Lidová architektura (Encyklopedie). SNTL a ALFA, L 17-U3-VI-31f/2145 1. vydání, Praha 1983.