Lidová architektura, lidové stavitelství, lidové stavby

Soubor stavebních projevů nebo jednotlivé stavební objekty, vytvořené lidovými staviteli v duchu představ, názorů, potřeb, požadavků a tradic lidu. Vedle mimoestetických (zvláště účelových) funkcí je u nich zřejmý také estetický záměr. Charakteristickým rysem lidové architektury je použití místního stavebního materiálu a od 18. a 19. století regionální zvláštnosti, spočívající hlavně v architektonických a výtvarných detailech, zformovaných a udržovaných tradicí. Jejich řazením vznikají nepředvídatelné celky, které se novým opakováním a sestavováním obměňují a vytvářejí pestrou mozaiku lidové architektury.

Není rozhodující, zda na počátku stál prvek vzniklý ze starých lidových představ nebo inspirovaný, popř. přejatý z jiného prostředí. V lidové architektuře se setkávají prvky individuální povahy s projevy kolektivního charakteru. Obojí podléhalo cenzuře kolektivu, při níž moment převzetí byl závislý na sociální skupině akceptující jen to, co pro ni bylo vhodné a odpovídalo jejím zkušenostem, vkusu a tradicím. Základním předpokladem, který rozhodoval o výsledku tvůrčího procesu, byl dostatek umělecké invence a vkusu u tvůrců a nositelů uměleckých tradic (lit. 016: V. Frolec, str. 114/).

Literatura a odkazy:

FROLEC, Václav, VAŘEKA, Josef. Lidová architektura (Encyklopedie). STNL a ALFA, L 17-U3-VI-31f/2145 1. vydání, Praha 1983.

Diskuze

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *