Nouzová kolonie a provizorní stavby v průmyslových centrech

Soubor nouzových provizorních staveb, které tvoří samostatnou část obce, zpravidla s vlastním ustáleným pojmenováním. Jejich nouzovost je dána tím, že soubor těchto staveb, vzniklých zpravidla živelně, nebyl zahrnut ve stavebním plánu kmenové obce, a proto nebyl považován za její stabilní část.

Nouzové kolonie byly zpravidla budovány z podřadného stavebního materiálu a na nejhorších pozemcích. V souvislosti s rozvojem průmyslových závodů vznikaly hlavně po 1. světové válce zejména v Praze, Brandýse nad Labem, Mělníku, Mladé Boleslavi, Kladně, Lounech, Liberci, Ústí nad Labem, Chomutově, Plzni, Brně, Ostravě a jiných průmyslových centrech.

Nouzové kolonie se rozlišovaly podle druhu a způsobu výstavby na

  • barákové
  • zahrádkové (zahrádkářské)
  • vagónové apod.

Měly zvláštní číslování a pojmenování. V nouzových koloniích stavěli své příbytky především nezaměstnaní dělníci, kteří neměli prostředky na placení nájemného v činžovních domech. V současnosti nouzové kolonie nenávratně zanikají. (V. Frolec, str. 133). Kromě nouzových kolonií jsou zakládány i dělnické kolonie, zpravidla však již majitely průmyslových podniků k ubytování zde pracujících dělníků.

Nepravidelný půdorys

Staré dělnické kolonie či spíše ještě enklávy dělnického bydlení se zpravidla vyznačují rostlým půdorysem s nepravidelným uspořádáním nevelkých staveb i pozemků. Příkladem je proslulá dělnická kolonie Buďánka v Praze-Smíchově, vystavěná na místě vinice dělníky z nedalekých lomů.

Svou slavnou dělnickou kolonii má rovněž město Brno. Tzv. Kamennou kolonii postavili v opuštěném lomu na štěrk koncem dvacátých let 20. století zdejší prvorepublikoví dělníci. Kolonie je situována nedaleko ještě slavnějšího brněnského výstaviště BVV. Mezi další brněnské kolonie náleží Zarybec, situovaný rovněž v opuštěném lomu a vystavěný dělníky Královopolské strojírny a řada dalších (MaČe).

Literatura a odkazy k tématu:

FROLEC, Václav, VAŘEKA, Josef. Lidová architektura (Encyklopedie). SNTL a ALFA, L 17-U3-VI-31f/2145 1. vydání, Praha 1983.

Přejít nahoru