Dymník k odvádění kouře jako předchůdce tahového komína, též sopouch nebo kozub

Dymník je zařízení k odvádění kouře, případně jen k této funkci upravený otvor.

Dřevohliněný nebo prkenný dymník

Kouř odcházel z dymníku do podstřeší, kde byla u stropního otvoru vybudována jednoduchá pícka zachycující žár a jiskry. Dymníky tohoto druhu, známé z pozdního středověku ve většině evropských zemí, se vyskytovaly na našem území (hlavně v karpatské oblasti) ojediněle ještě v 1. polovině 20. století.

Nejstarší doloženou formou na našem území je dymník zavěšený na stropním trámu, zachycující a odvádějící kouř z topeniště na půdu, odkud postupoval střešními otvory ven (v Čechách dokládá J. Butzbach již v 15. století, ještě v 19. století rozšířený na Chodsku, Chebsku, v Polabí). Dymník zasahující jen po jizbový nebo síňový strop měl jednoduchou dřevěnou konstrukci kónického tvaru, která byla vypletena proutím a omazána vrstvou hlíny, nebo byl zhotoven z prken.

Jednoduché dymníky se postupně zvedaly do podstřešní části a posléze i do nadstřešního prostoru. V důsledku stavebních a protipožárních nařízení byly postupně nahrazovány zděnými komíny, které mají na rozdíl od dymníků umělý tah a zpravidla sahají až k zemi, resp. podlaze.

Místní názvy pro dymník jsou koch a kozub (V. Frolec, str. 54/změněn slovosled).

Dymníková stříška

Dymníkové stříšky byly budovány nad staršími dřevohliněnými dymníky a měly z hlediska ochrany průduchu odvádějícího kouřové spaliny ještě větší význam než komínové hlavice u pozdějších zděných tahových komínů. Dymníkový průduch byl totiž vymazán hliněnou mazaninou, snadno „odplavitelnou“ zatékáním dešťové vody nebo tajícího sněhu. Ochranná dymníková stříška představovala jednoduchou dřevěnou konstrukci sedlového nebo pultového tvaru, případně byla provedena ve tvaru kužele. Krytinou dymníkových stříšek byl zpravidla dřevěný šindel (MaČe, koncept).

Dymník a související pojmy (nikoliv výlučně)

Kozub

(nářečně, východní Morava)

1. Dymník nad otevřeným ohništěm, který je zpravidla zhotoven z proutí nebo z prken a omazán hlínou z protipožárních důvodů.

2. Kabřinec (V. Frolec, str. 100).

Lapač kouře

Viz dymník (V. Frolec, str. 112).

Závěsný krb

Prkenný dymník jehlancovitého tvaru se širokou obrubou dole, omazaný vrstvou hlíny, upevněný u stropu v blízkosti topeniště. Byl opatřen miskovitým roštem pro březové a bukové třísky, zavěšeným na řetízku. Pod závěsným krbem byla nádoba s vodou, do níž padaly ohořelé zbytky loučí. V blízkosti závěsného krbu se sedávalo při přástkách a jiných činnostech. O závěsném krbu se zmiňuje Johann Butzbach již v 15. století, ještě v 19. století doložen např. na Chodsku, v Polabí, na Chebsku, na Jičínsku. Viz. krbeček (V. Frolec, str. 264).

Sopouch

1. Dymník nad otevřeným ohništěm (Čechy, Morava);

2. Kouřový otvor nebo trouba ve stěně mezi světnicí a síní (v prostoru nad ústím pece), jimiž odchází kouř z pece a kamen do komína;

4. Větrací otvor ve chlévě (střední Morava) (V. Frolec, str. 205)

Sopouch se vyskytuje se v různých nářečních obměnách („ capuch “ – Chodsko, „ capouch “ – jižní Čechy, západní Morava, „ sopuch “ – jihovýchodní Morava, „ valach “ – Příbramsko a Plzeňsko apod.); na západní Moravě též „ tahoun “, na Příbramsku a Plzeňsku „valach“ (V. Frolec, str. 205/vynechán třetí bod vztahující se již k oblasti Slovenska, str. 240)

Poznámky a citace k příspěvku:

FROLEC, Václav, VAŘEKA, Josef. Lidová architektura (Encyklopedie). SNTL a ALFA, L 17-U3-VI-31f/2145 1. vydání, Praha 1983.