ČESKÁ A PRUSKÁ PLACKOVÁ KLENBA

Česká a pruská placka, klenby s pasy a výsečemi

Mezi zdaleka nejrozšířenější typy kleneb používaných na vesnici náleží plackové klenby, které jsou zastoupeny českou a pruskou plackou. Základním datovacím kritériem plackových kleneb přitom stejně jako u starších typů kleneb zůstává tvar klenebního profilu, které odráží rovněž techniku zdění klenby (MaČe).

Obsah: Česká placka (placková klenba) • Klenby se styčnými výsečemi • Pruská placka (placková klenba) • Klenby s přízedními pasy a pasy v obou směrech •

Česká placka (placková klenba)

Suverénní ovládnutí techniky plackové klenby venkovskými zedníky a její rozšíření i za hranice bylo zřejmě důvodem, pro který se této klenbě i na jih a západ od českých hranic říkalo česká klenba nebo placka - böhmische Gewölbe, böhmische Kappe. Nejodvážnější užití této klenby se ostatně dá najít právě v jihozápadních Čechách, kde existují i dosti velké světnice, klenuté jedním polem někdy i velmi ploché placky (ztužované zřejmě opět rubovými žebry).

Klenby se styčnými výsečemi

Obliba některých kleneb měla i své regionální a možná i sociální odlišnosti. Nelze vyloučit, že např. velmi rozšířené užívání placek ve chlévech mohlo způsobit, že se v obytných místnostech uplatňovaly odlišné klenby. Ve středním Pojizeří (i jinde) se v 1. polovině 19. století užívaly namísto plackových kleneb spíše klenby se styčnými trojbokými výsečemi, v okolí Prahy zase valené klenby s pětibokými výsečemi, ve světnicích na Slánsku a Příbramsku dokonce ve složitějším klášterním provedení, náročném na vazbu výztuh hustého sledu výsečí nad okny a dveřmi (lit.011: J.Škabrada, str.číslo stránky bude doplněno).

Pruská placka (placková klenba)

V průběhu 1. poloviny 19. století se postupně opouštěly čtvercové tvary plackových kleneb a stále více se uplatňovaly obdélné půdorysy, zejména ve chlévech, jednotraktově klenutých na celou šířku domu. V těchto případech nebyl tvar klenby kulový, ale vznikal (jistě i kvůli opakovanému užití bednění) posunem křivky příčného řezu po vodících křivkách delších čelních oblouků, resp. pasů (tomuto tvaru plackové klenby se někdy říká klenba pruská).

Od poloviny 19. století mají už zcela převažující plackové klenby charakteristické pozdní tvary, které se vyznačují stále ploššími a ostře nasazenými (tedy segmentovými a nikoli půlelipsovými) křivkami čelních oblouků.

Klenby s přízedními pasy a pasy v obou směrech

Při zvlášť dlouhých obdélných půdorysech se delší rozměr zkracoval tím, že se mezi hlavní pasy u stěn ještě vložily příčné, tzv. přízední pasy, mezi které se teprve klenula kápě vlastní klenby. Možné byly i ještě složitější případy, kdy se prostor (např. světnice) rozdělil systémem pasů i v obou směrech a ve vzniklých polích se uplatnily různé tvary kápí, nejen plackových (lit.011: J.Škabrada, str.číslo stránky bude doplněno).