MAZANINA NA SRUBOVÉ STAVBY

Tepelná izolace, protipožární ochrana

Společným znakem použití hliněné mazaniny nanášené z vnější strany dřevěných konstrukcí bylo především zlepšení tepelně-izolačních vlastností i protipožární odolnosti stěn a stropu, resp. srubové nebo hrázděné stavby jako celku. Množství hliněné mazaniny bylo v minulosti co do objemu často srovnatelné s množstvím dřeva použitého na stěny nebo strop, přičemž význam hliněné mazaniny směrem do přítomnosti znatelně klesá. V současnosti přebírají funkci hliněné mazaniny moderní tepelně-izolační materiály a protipožární obklady (MaČe).

Použití hliněné mazaniny bylo určováno především funkčním využitím stavby nebo její části, od obytných prostorů s vysokými nároky na tepelně-izolační a akumulační schopnost obvodové konstrukce po prostory hospodářského charakteru bez požadavku na tepelný odpor stěn. V některých případech se naopak uvažovalo s provětráváním vnitřního prostoru (např. u stodol, kde hrozilo zapaření uskladněné slámy nebo sena) a roubená stěna nebyla opatřena žádnou povrchovou úpravou, dokonce ani utěsněním spár mezi trámy. Dobré tepelně-izolační vlastnosti hliněné mazaniny zvyšující tepelný odpor konstrukce a snižující riziko požáru však nebyly jedinými důvody jejího použití. Svoji úlohu jistě sehrála i výrazná proměna vnějšího výrazu stavby, spočívající v úplném zakrytí dřevěné konstrukce roubené nebo hrázděné stavby. Vnější vzhled dřevostaveb v hliněném "kožichu" se povrchovou úpravou a barevností značně přibližoval výrazu zděných staveb, vyžadovaných protipožárními nařízeními i dobovými architektonickými názory po vzoru zděné slohové architektury (MaČe).

Obsah: Hliněná mazanina a nátěr srubových staveb • Příprava podkladu a hliněné mazaniny • Nanášení hliněné mazaniny na dřevostavby •

Hliněná mazanina a nátěr srubových staveb

Mezi nejstarší způsob povrchové úpravy historických srubových staveb bezesporu náleží silná vrstva hliněné mazaniny (někdy užíván název mazanice), nanášená z vnější strany roubených stěn i rubové strany povalového stropu. Kromě ochrany dřeva znamenala mazanina výrazné zvýšení požární odolnosti srubu i další zlepšení tepelně-izolačních vlastností roubené stěny včetně velmi dobré akumulace tepla. Vrstva hliněné mazaniny byla natolik silná, že můžeme hovořit o dřevohliněné konstrukci. Síle a tepelně-izolační schopnosti mazaniny odpovídá i regionálně užívaný název "dům v kožichu". Vnější povrch zpravidla dvouvrstvé mazaniny byl opět opatřována bílým vápenným nátěrem, kterému je věnována samostatná stránka :: Konzervace a bílení roubených staveb (MaČe).

Příprava podkladu a hliněné mazaniny

Pro lepší přilnavost hliněné mazaniny a dřevěného podkladu jsou stěny srubové stavby opatřeny kolíky z tvrdého a vyschlého dřeva, hustě zatlučenými do jednotlivých trámů po celé ploše omazávané roubené stěny. Kolíky jsou zatloukány šikmo dolů, tj. v protisměru k možnému sesunutí mazaniny z podkladu tvořeného svislou roubenou stěnou. Pro přípravu mazaniny požadovaných vlastností se hlína musela vlhčit a hníst (ručně nebo prošlapáváním). Nejdříve však byla promíchána se slámou, případně jiným vazným a vylehčovacím materiálem (např. plevami) zaručujícím soudržnost materiálu. Příměsi zároveň zabraňují nadměrnému praskání mazaniny v důsledku postupného vysychání hliněné vrstvy a zároveň zajišťují dostatečnou pružnost omazávky. Pružné chování je nezbytným předpokladem pro udržení mazaniny na roubené stěně, charakterizované rozměrovou nestálostí vlivem možného dotvarování způsobeného zatížením i poddajností tesařských spojů. Pokud by mazanina nebyla dostatečně průžná, došlo by při první deformaci stěny k oddělení mazaniny od podkladu, tvořeného na sobě kladenými trámy (MaČe).

Nanášení hliněné mazaniny na dřevostavby

V jedné vrstvě se mazanina nanášela zpravidla jen na stropy, resp. podlahy podkroví. Na stěnách (roubených i hrázděných) se užívala úprava zpravidla dvouvrstvá, spodní silnější hrubší a vrchní jemnější tenká, s definitivním povrchem. Charakteristické podoby měla povrchová úprava spodní vrstvy, která musela vytvořit zdrsněnou strukturu, na které by se udržela lícová vrstva (která už případně mohla být i omítková). Zdrsnění se provádělo do ještě nezatvrdlého povrchu nejčastěji hřebenovými nástroji, jejichž dlouhými tahy se vytvořily vícenásobné řádkové rýhy na obvodu a v diagonálách, kombinované případně s esovitými tahy (všechny tyto systémy jsou dodnes živé v zednické práci, při zdrsnění spodní jádrové vrstvy omítky pro uchycení lícové vrstvy). V hrázděných patrech severočeských domů se tato technologická úprava často ponechávala i jako definitivní, vlastně jednoduše dekorovaný povrch. Dalším systémem byly dolíčky, prováděné pravděpodobně týmž nástrojem nebo jednotlivě, přičemž systémy se opět mohly kombinovat. Hliněná mazanina se natahovala nejen na stěny dřevěné nebo hliněné, ale někdy také (jistě kvůli hladšímu a teplejšímu povrchu) i na stěny zděné z lomového kamene (lit. 011: J. Škabrada, str. číslo stránky bude doplněno).

Se souhlasem autora poslední odstavec převzat z publikace
Lidové stavby.  Architektura českého venkova © Jiří Škabrada

Autor textu a fotodokumentace ke kapitole Srubové stavby - tepelná izolace a protipožární ochrana dřevostaveb © Martin Čerňanský