• ZÁSTAVBA NA VESNICI - STAVEBNÍ VRSTVY •

Text a níže zobrazené fotografie slouží především pro názornou ilustraci základních vrstev zástavby na vesnici. Všechny tři stavební vrstvy jsou od sebe jednoznačně rozpoznatelné, přičemž vykazují diametrálně odlišné architektonické i stavební charakteristiky vypovídající o době jejich vzniku.

Stavební vrstvy: Tradiční zástavba do 1. třetiny 20. století • Socialistické novostavby 2. poloviny 20. století • Komerční novostavby po listopadu 1989 •

Tradiční zástavba do 1. třetiny 20. století

Jako první a zároveň časově nejstarší je uvedena tradiční vrstva zástavby. Pro přehlednost této kapitoly doznala historická zástavby značného zjednodušení. Ve skutečnosti se totiž pod touto vrstvou skrývá několik staletí trvající stavebně historický vývoj venkovského domu a ještě starší urbanistický vývoj vesnických sídel. Tento vývoj reprezentují různé půdorysné typy vesnic odrážející dobu založení, konfiguraci terénu i sociální diferenciaci obyvatel atd. i různá konstrukční řešení historických staveb odrážející použití místního stavebního materiálu i postup výstavby. Několikasetletý stavebně historický vývoj se zcela zřetelně zapsal i do vnějšího výrazu staveb a způsobu jejich výzdoby, odrážející slohovou architektury, místní stavební zvyklosti i době odpovídající způsob opracování stavebního materiálu. Navzdory uvedeným rozdílům si však lidová architektura po celou dobu své existence udržela typické objemové formy, půdorysné utváření i další stavební a architektonické charakteristiky souhrně zde označované jako tradiční vrstva zástavby. Mezi tradiční vrstvu venkovské zástavby můžeme zařadit již stavby vrcholného středověku (kromě románských kostelů se starší stavby nedochovaly a rovněž půdorysná struktura starších sídel byla pravděpodobně jiná než do dnešních dob dochované vrcholně středověké půdorysy vesnic), stejně jako mladší novověkou zástavbu získávající od 18. a 19. století výrazně regionálních charakter. Za tradiční vrstvu zástavby můžeme považovat ještě mnohé stavby vystavěné v průběhu 1. třetiny 20.století. Rozhodující přitom zdaleka není přesné časové určují, ale architektonický výraz stavby a její začlenění do historického sídelního útvaru.

Vyjma nejstarších a ve venkovském prostředí ojediněle dochovaných středověkých domů vytváří tradiční zástavba charakteristické regionální oblasti s navzájem sourodou lidovou architekturou v rámci svých neostře vymezených hranic. Stavby téhož regionu se vyznačují podobným (nikoliv však stejným) vzhledem, vtiskujícím místnímu prostředí jedinečný, nezaměnitelný a neopakovatelný výraz kulturní identity. Jednotlivé objekty zpravidla neexistují sami o sobě, ale jsou nedílnou součástí urbanistického celku jehož harmonického působení je dosaženo pomocí vzájemných prostorových, funkčních i sociálních vazeb.

Socialistické novostavby ze 2. poloviny 20. století

Jako druhá je uvedena socialistická vrstva zástavby z období komunistického režimu. Zahrnuje stavby ze 2. poloviny 20. století s částečným přesahem před vymezené období. Pro zjednodušení jsou do této vrstvy zařazeny i objekty postavené po listopadu 1989, pokud vykazují stejné vlastnosti jako předlistopadová zástavba. Opět tedy není pro zařazení rozhodující přesné datum výstavby, ale vnější výraz staveb a jejích začlenění (v tomto případě spíše nezačlenění) do okolního prostředí určovaného historickou zástavbou.

Stavby tohoto období vznikaly na základě socialistické ideologie s proklamovanou snahou vyrovnat prostředí vesnice s prostředím socialistického města. Na vnějším vzhledu staveb se výraznou měrou podílela především omezená stavební výroba a použité technologie. Omezený sortiment stavebních výrobků (např. dostupná pouze trojdílná okna, tvrdé břízolitové omítkové směsi atd.) a pracovních postupů (nadužívání montovaných nebo monolitických betonových technologií - mokré procesy) nedokázal reagovat na specifika místního prostředí. Následkem tohoto docházelo ke vzniku anonymní architektury, společné pro všechny kraje a regiony bez ohledu na jejich místní zástavbu. Socialistickým režimem proklamované nové formy bydlení znamenaly dezurbanizaci půdorysné struktury historických sídel, zapříčiněnou především rozvolněnou zástavbou uprostřed jednotlivých parcel. Často se tak dělo bez jakékoliv návaznosti na určující stavební čáru historicky formované návsi nebo ulice. Rovněž samotné architektonické formy nedokázaly reagovat na objemové utváření tradiční zástavby. Často jsou zastoupeny nevhodnými vícepodlažním stavbami zvýšenými o sklepní polopatro nebo nevhodnými čtvercovými půdorysy s plochou střechou. Nová zástavba ze 2. poloviny 20. století se vyznačuje nedostatečným nebo dokonce zcela chybějícím hospodářským zázemím, přinášející sebou nesoběstačnost venkovského obyvatelstva a jeho přímou závislost na politickém režimu násilně zasahujícím do oblasti zemědělské výroby soukromého charakteru.

Komerční novostavby po listopadu 1989

Třetí a nejmladší vrstvu s pracovním názvem nahodilá zástavba představují současné stavby z počátku 21. století, samozřejmě opět s přesahem do závěru století minulého, pokud se již vyznačují okopírovanými zahraničními formami bez jakékoliv snahy o regulaci forem nebo místa jejich výstavby.

Zástavba rovněž nevzniká na základě potřeb místního prostředí, ale v důsledku výhradně komerčního charakteru stavební výroby. Rozhodující úlohu získává tržní mechanismus a především individuální představy jednotlivců o bydlení, které způsobují naprostou nesourodost stavebních forem. Stavební výroba ani pracovní postupy nejsou nijak omezené, následkem čehož dochází k naprosté nejednotnosti a neuspořádanosti nové výstavby. Oproti bytové výstavbě z předchozího období se jedná o druhý, zcela opačný a rovněž nežádoucí extrém. Požadavky jednotlivců plánujících výstavbu rodinného domu na vesnici nejsou většinou podloženy odbornými znalostmi z oblasti problematiky venkovských sídel a mimo zákonem chráněná území nedochází ze strany orgánů státní správy k žádné regulaci zaručující kulturní identitu architektonického prostředí vesnice. Většina budoucích majitelů se bohužel rozhoduje pouze na základě důmyslně reklamně prezentovaných novostaveb, nemajících však v naprosté většině případů nic společného s tradiční zástavbou naší vesnice ani estetickými normami středoevropské kultury. Vzorové novostavby nejsou nijak moderní, jak bývá potencionálním zákazníkům předkládáno, ale pouze naprosto výrazově odlišné v důsledku jejich okopírování z kulturně cizího prostředí.

Autor textu a fotodokumentace k Zástavba na vesnici - stavební vrstvy © Martin Čerňanský