Sýpky (špýchary) - k nejarchaičtějším stavebním útvarům patří v jižní části západočeské oblasti samostatné roubené a hlínou omazané špýchárky, završené v horním podlaží trámovou klenbou, které dosud pronikají až na Plzeňsko z dochované souvislejší oblasti svého výskytu v Pošumaví (lit. 001: Sv. Voděra, str. 33)

Nejvýraznější archaickou raritou západních čech jsou sýpky s různými variantami roubené klenby, dochované zejména na Klatovsku a přesahující i na okres Plzeň – jih a na Rokycansko. Z vnější strany jsou kryty protipožární a tepelně izolační omazávkou (lit. 011: J. Škabrada, str. 166/změněn slovosled).

Zděné stavby

Sýpkové polopatro - nejtypičtější změnou oproti staršímu období bylo budování sýpkových polopater s typickými větracími (ležatými) okénky při podlaze půdy. Ta mohla sloužit jako sýpka díky nespalné taškové krytině i nastupujícím vaznicovým krovům, které ponechávaly podkrovní prostor relativně volný. Přezdívaly se i všechny hospodářské budovy (lit. 011: J. Škabrada, str. 168).