DŮM VRCHOLNÉHO NOVOVĚKU

Světnice a nepřímé vytáptění domu

Pro středověké období charakteristický dymný charakter otopného provozu ve vysoké, přímo vytápěné a zakouřené jizbě domu se na našem venkově nejspíše udržel až do období raného novověku ukončené třicetiletou válkou (1618-1648). Po tomto období nachází již uplatnění nepřímý způsob vytápění obytné místnosti ze sousedního prostoru síně s kuchyňským koutem nebo později z černé kuchyně. Vedle snížení světlé výšky stropní konstrukce dochází u obytného prostoru rovněž k celkové proměně interiérového vybavení včetně jeho přejmenování na světnici (MaČe).

Dům s nepřímo vytápěnou světnicí: Světnice - otočení pece a snížení konstrukce stropu • Nepřímé vytápění domu - dymník jako předchůdce komína •

Světnice - otočení pece a snížení stropu

Zásah, který z přímo vytápěné dymné jizby učinil čistou obytnou místnost, byl při své jednoduchosti geniální. Spočíval v tom, že pec zůstala na svém tradičním místě v koutě vpravo nebo vlevo za vstupem v obytné místnosti, ale otočila se o 90 (případně o 180) stupňů, pokud byla svým ústím otočená k podélné nebo k čelní stěně. Její ústí se tak ocitlo v dělící stěně mezi obytnou místností a zadní částí síně. Odtud, tzn. ze zadní části síně, se pec nadále obsluhovala, sem také kouřila a do obytné místnosti pouze hřála. Toto řešení znamenalo kvalitativní proměnu obytného prostoru a vzápětí také změnu velikosti obytné místnosti. V čisté, nezakouřené místnosti byla především nadále zbytečná horní zóna, vyhrazená dýmu - obytný prostor se mohl snížit, zbavit se horních větracích otvorů a polenic, a také se mohl začít měnit typ stropní konstrukce. Změna charakteru se projevila i ve změně názvu místnosti - protože oproti tmavým jizbám byla místnost především světlá, říkalo se ji světlice a brzy převládl dodnes živý název světnice (lit. 011: J. Škabrada, str. AA).

Jako řada jiných důležitých inovací i tato se nejdříve uskutečnila ve městech, městečkách a na panských sídlech nebo dvorech a z tohoto prostředí se dostávala na vesnici. Současně musíme zdůraznit, že - opět tak jako vždycky při inovacích vesnické stavební tvorby - přejímání neprobíhalo zcela pasivně, protože k němu došlo až v době, kdy se vesnice ocitla na úrovni schopné tento pokrok přijmout a do značné míry bylo i tvořivé. Inovace se totiž přizpůsobovala autentickým potřebám dosavadního stavitelství, z nichž vesnice nehodlala slevit - zejména dosavadnímu prověřenému a vyhovujícímu typologickému řešení domů (lit. 011: J. Škabrada, str. AA).

Nepřímé vytápění - dymník jako předchůdce komína

Zavedení nepřímého způsobu vytápění domu souviselo se zavedením dymníků, které už připomínaly komíny, jak je známe dnes. Kromě již zmíněné snížení světlé výšky světnice mělo za nálsedek i možnou změnu typu stropní konstrukce. Vzhledem k tomu, že přísun studeného vzduchu pro hoření v topeništích už neochlazoval obytnou místnost, bylo možné odvést dým mimo, tzn. nad dům, a dymník umístěný v síni (tedy již nikoliv v obytném prostoru jako u polodymné jizby) vyvést až nad střechu. Od budoucích tahových komínů se dymník odlišoval tím, že nebyl sveden až na zem, ale byl poměrně široký, kónický a především dole otevřený, protože začínal velkým otvorem ve stropu či klenbě kuchyňské části síně. Situován musel být tak, aby se všechen dým z topenišť sám a co nejsnadněji dostal k jeho ústí (lit. 011: J. Škabrada, str. AA/změněn slovosled, doplněno o šedý text).

Dále se od dymník od mladších komínů odlišoval i materiálově. Vesnické dymníky v 17. a 18. století totiž většinou ještě nebyly zděné, ale dřevěné nebo přesněji dřevohliněné. Vyvinuly se dvě základní konstrukční varianty: roubená a hrázděná s různými, zřejmě i regionálními a dobovými odlišnostmi v provádění. Důležitou roli ale vždy hrála protipožární odolnost jejich vnitřního povrchu, k němuž se dostával dým, ne vždy zcela zbavený jisker. Vnitřek dymníkového ústí a průduchu musel být opatřen kvalitní, celistvou vrstvou hliněné omazávky. Charakteristická a od mladších, zděných komínů odlišná byla i úprava jejich horního konce, tedy vyústění dymníku nad střechu. To totiž vyžadovalo ochranu před deštěm, který by při zatékání do dymníkového průduchu pochopitelně omazávku poškozoval. Proto měly dřevohliněné dymník sedlové nebo pultové stříšky, zpravidla kryté šindelem (lit. 011: J. Škabrada, str. AA/).