ŠIRŠÍ EVROPSKÉ SOUVISLOSTI

Čechy, Morava a Slezsko

Základní struktura našich tradičních vesnických staveb je, jak se ukázalo, pozoruhodně jednotná navzdory tomu, že jsou tyto objekty výrazově neobyčejně různorodé. Poplatnost místním materiálovým a samozřejmě klimatickým podmínkám a více či méně intenzivní návaznost na slohovou architekturu různých období, ovlivněná i sociálním postavením stavebníků, patří k charakteristickým znakům této stavební tvorby i jinde v Evropě. I tam existují velké regiony, kde můžeme pozorovat stejný či podobný strukturální základ těchto objektů, jejichž další utváření se ale od našich staveb méně nebo více liší. V každém případě se však na většině evropských území vytvářely základní principy tradiční výstavby už (nebo spíše nejpozději) ve středověku a další postupný vývoj směřoval již pouze ke složitějším, rozsáhlejším půdorysům, kvalitnějšímu vytápěcímu zařízení a případně zděnému či nespalnému provádění základních konstrukcí (lit. 011: J. Škabrada, str. číslo stránky bude doplněno).

Trojdílnou typologii domu, charakteristickou pro české prostředí, můžeme sledovat do nepříliš velké vzdálenosti od Čech severně i jižně, ale zejména ve směru západním a východním či jihovýchodním. V širší porýnské oblasti s mírnějším podnebím se stavěly domy hrázděné, zatímco roubení převažuje ve střední a východní části tohoto území, ostatně ve vztahu na přechod listnatého lesa s tvrdým a obtížněji zpracovatelným nerovným dřevem do hustších jehličnatých lesů s rovným a snadněji zpracovatelným dřevem. Rozhraní velkých evropských konstrukčních regionů tradiční dřevěné architektury - západní hrázděné a východní roubené - prochází shodou okolností územím Čech, a to při naší západní hranici, kde se v podstatě ztotožnilo s národnostním rozhraním česko-německým. Třetí významná oblast je charakterizována nížinnými plochami a tak se na našem území váže především k povodí dolní Moravy a Dyje, tj. k oblasti jižní Moravy s naším nejvyšším podílem hlíny jako základního stavebního materiálu (lit. 011: J. Škabrada, str. číslo stránky bude doplněno).

Slovensko

Z okolních států je či donedávna byl zejména slovenský venkov pokladnicí starobylých stavebních zvyklostí, užívajících vzhledem k různorodosti přírodních i etnických podmínek velký rejstřík stavebních materiálů a konstrukcí. Civilizační dopad na tento fond byl zejména po 2. světové válce zvlášť výrazný. Slovensko proto začalo kromě několika regionálních muzeí v přírodě budovat i centrální skanzen - Múzeum slovenskej dediny, a to na lokalitě Jahodnícke háje na okraji středoslovenského města Martin. Na Slovensku je stále dochováno i množství pozoruhodných tradičních vesnických staveb přímo v terénu. Mezi nimi jsou i stavby, jejichž význam přesahuje hranice země, jako např. dům se "sochovou" konstrukcí střechy v Šale nad Váhom (a další objekty, zpřístupněné muzeem v Galantě) nebo starobylé a obrovské domy sekty novokřtěnců - tzv. habánů na jihozápadním Slovensku s největší koncentrací v obci Velké Leváre. Specifickým důvodem pro výstavbu některých skansenů bylo budování velkých staveb - např. poslední přehrady vážské kaskády Liptovská Mara, z jejíž zátopového území se přenášely objekty pro Múzeum liptovskej dediny v Pribyline (lit. 011: J. Škabrada, číslo stránky bude doplněno)..

Rakousko

Vesnické dymné jizby alespoň pozdně středověkého stáří známe už dnes v ojedinělých dokladech i z Čech, ale prohlédnout si je jako vcelku fungující a vybavené objekty můžeme nejblíže ve východních Alpách - ve skanzenech v oblasti Salzburgu a zejména v rakouských regionech Korutany a Štýrsko. Jižně od našeho území, v Rakousku a části Bavorska zůstává půdorysná struktura velmi blízká domům na našem území, ale na toto trojdílné schéma se střechy nasazovaly opačně (tedy se hřebenem rovnoběžným s kratší stranou objektu) a proto tyto domy vyznívají výrazně odlišně od těch našich. To je umocněno i umístěním balkonů nebo lodžiím do tohoto "štítu" a mnohem menšími sklony střešních rovin (lit.011).

Německo

Zajímavá, protože diametrálně odlišná, je tradiční stavba na poměrně blízkém území severního Německa při pobřeží Severního a Baltského moře. Zde se uplatňoval tzv. halový dům, navazující snad přímo na tradice neolitickým tzv. dlouhých domů - velký objekt, jehož strmá valbová či polovalbová střecha zakryla celou usedlost (tj. včetně dvora). Vstupovalo se do něj vraty uprostřed čelní stěny a do obytné části situované až při zadní stěně domu se procházelo volným, velkým a vysokým prostorem mezi stáním pro dobytek, umístěným při bočních stěnách. Okna obytné části směřovala za dům do zahrady, vytápění (otevřené ohniště, ve světnici později kamna) se nalézalo na styku hospodářské a obytné části, tzn. na konci haly. Starší dřevěné konstrukce těchto domů byla v zásadě sloupová, resp. rámová, později ji vystřídala zděná, hlavně cihlová technologie. Technologicky obdobný byl i středověký dům v jihozápadním Německu, severním Švýcarsku a přilehlé části Francie. V těchto oblastech tvořila konstrukční princip domu opět sloupová konstrukce, tentokrát včetně vysoko vzepřené hřebenové vaznice, přes kterou je zavěšena strmá sedlová střecha. Celý provoz usedlosti tu mohl být umístěn, podobně jako v halovém domě, pod jednou střechou. Způsob vytápění opět neznal dymnou jizbu s pecí, i když tu dým z kuchyní (tak jako v severních halových domech) dlouho volně unikal do krovu, ke komínové inovaci tu podobně jako u nás došlo poměrně pozdě (lit. 011: J. Škabrada, číslo stránky bude doplněno).

Švýcarsko

Ve švýcarském městě Schwyz je prozkoumaný a opravený na svém původním místě dnes pravděpodobně nejstarší dřevěný dům ve střední Evropě, jeho jádro pochází už ze 2. poloviny 13. století. Zvlášť je třeba zmínit celošvýcarský skanzen Ballenberg u městečka Brienz, jemuž horské přírodní podmínky vytvářejí majestátní rámec. Areál je zamýšlen jako sestava celkem třinácti regionů, které svým vzájemným rozmístěním dokonce poněkud odpovídají reálné situaci na švýcarském území (lit. 011: J. Škabrada, str. číslo stránky bude doplněno)..

Francie

Pro pochopení tradiční evropské domové kultury je dnes rovněž nepostradatelný skanzen, budovaný v Alsasku, tzn. v severovýchodním cípu Francie mezi Švýcarskem, Schwarzwaldem a Sárskem. Nazývá se "ekomuzeum" a staví se na plochách, uvolněných povrchovou těžbou u vesnice Ungersheim mezi Basilejí a Colmarem. Charakter tohoto muzea je poněkud výjimečný, jakoby odpovídající alsaské směsi německé důkladnosti s francouzským šarmem a smyslem pro humor. Zdejší specialitou je hrázdění s různými výplněmi dřevěné kostry a povrchovou výzdobou, a také sociální hledisko výstavby v té které době - tedy snaha o poznání nejen obydlí sedláků, ale také chudších příslušníků vesnické pospolitosti, a naopak i bydlení drobné šlechty. Co možná věrohodně je tu modelováno i tehdejší krajinné zázemí - pole, zacházení s vodou i zahrádky s odpovídajícím osázením. Návštěvníci jsou tu zcela nenásilně vedeni k poznání vývoje staveb a zejména k úctě vůči jejich historické konstrukční podstatě. (bude přesunuto ke skanzenům). Zajímavou variantu západoevropské sloupové konstrukce představuje tradiční dům na západofrancouzském pobřeží a v Anglii. Jeho jádro tvoří víceúčelová hala, jejíž konstrukce se ve středověku spojovala přímo s tvarem střechy pomocí "žeber" ze zakřivených listnatých dřev. V prostoru, který měl vlastně příčný profil tvaru lomeného oblouku, hořel zpočátku otevřený oheň, později nahrazený krbem při čelní stěně, kde komíny s vyústěním ve vrcholu štítů dodnes tvoří součást nezaměnitelného obrazu těchto staveb v krajině (lit. 011: J. Škabrada, str. číslo stránky bude doplněno).

Podkarpatská Rus (Zakarpatská Ukrajina)

Muzeum v přírodě v Užhorodě (bude přesunuto ke saznazenům

Maďarsko

Rumunsko

Polsko